Audio verze
Podcast na iTunesVětšinou se s druhými dělím o názor, že by měli přestat pracovat tvrdě a měli by především pracovat chytře. Ale dneska jsem se inspiroval jednou z kapitol z knihy Arnolda Schwarzeneggera Neuvěřitelný životní příběh, kde má kapitolu, která se jmenuje Líní parchanti.
Když se totiž podívám na sebe a na věci, které se mi třeba v životě nepovedly nebo kde ten výsledek nebyl takový, jaký jsem čekal, tak, upřímně řečeno, jsem si vždycky mohl odpovědět jenom jednou věcí, a to, že jsem byl tak trošku línej parchant. Zkrátka jsem si myslel, že to půjde jednodušeji, bude to méně práce, nechtělo se mi, nedal jsem do toho celého sebe.
Jsme líní
Mám pocit, že tohle je příklad i mnoha dalších lidí. Jednoduše my jsme tak trošku líní parchanti všichni. Nechce se nám do věcí, nemáme disciplínu, na některé věci se vykašleme, nejsme často důslední, nedotahujeme věci do konce, neinovujeme, nevymýšlíme nové věci, snažíme se žít v zaběhaných starých kolejích.
Pozvánka tohoto videa je, abychom si uvědomili, že věci se stanou ve chvíli, kdy do nich jdeme, kdy přestaneme být těmi línými parchanty, zvedneme se z gauče a jdeme do světa, jdeme věci dělat a přestaneme se vymlouvat na to, že to je moc těžké, že to přece neumíme, že to nezvládneme, že to neumíme ještě dost dobře, že v něčem nejsme ještě dost dobří, že ještě neumíme udělat dobré internetové stránky, že si neumíme stoupnout před kameru a mluvit do kamery, že neumíme psát blogové články, že neumíme prodávat a spousty, spousty výmluv, které často děláme a na které pak házíme to, že nemáme výsledky, nemáme úspěch, který chceme, nemáme peníze, které chceme, firmě se nedaří tak, jak bychom čekali.
Proč?
Mám pocit, že disciplína je často špatně chápána. Já si myslím, že dělat věci disciplinovaně znamená jenom vědět, proč je dělat. Disciplína se totiž přímo pojí se slovíčkem proč. Pokud totiž nevíte, proč věci děláte, tak jaký potom máte důvod z toho gauče stoupnout a jít něco dělat? Jediný důvod, proč se nám ráno nechce z postele nebo proč se nám do věcí nechce, je slabé proč, slabá vnitřní motivace. Protože neexistuje nic jiného, co nás vyzvedne k tomu, abychom šli do akce, než vnitřní motivace.
Cokoli vnějšího i tohle video vás možná na chviličku namotivuje nebo vám dá nějakou energii, ale co je důležité, pokud je to jenom ta vnější motivace a nezažehne to něco ve vás, nezažehne to nějaké vaše vnitřní rozhodnutí, vnitřní proč, vnitřní jasnost toho, co opravdu od života chcete, co od sebe chcete, jací chcete být, jak se chcete spojit s tou dokonalostí, která tady všude kolem nás je, tak bez tohoto stejně ta energie po čase vyprchá a vrátíte se do té staré situace.
Takže držím palce, abyste našli tohle vnitřní proč, abyste hledali odpovědi na otázky, které jsou ve vás, na které si můžete dát odpověď jenom vy sami.
Každý den má 24 hodin. Pro každého z nás existuje 24 hodin, ve kterých můžeme denně fungovat. Existuje takový princip čtyř. Ten říká, že šest hodin denně bychom měli spát, šest hodin bychom měli pracovat, šest hodin bychom měli věnovat našim vztahům, péči o naše vztahy, a těch posledních šest hodin bychom měli věnovat sami sobě, taky jídlu, cvičení, vzdělávání se a těm věcem, které se týkají naší osoby. Pokud bychom v téhle rovnováze dlouhodobě vydrželi, tak si myslím, že bychom se všichni měli dobře.
Záměr a vědomí
Podívejte se na váš den, jak vypadá ten den, jaké věci v něm děláte, které z těch věcí jsou opravdu důležité a vedou vás k nějakému výsledku nebo k životu, který čekáte a který chcete, a které ty věci jsou jen takové lelkování, nezaměřené dělání něčeho, takové to dělání pro dělání. Abyste se totiž dostali do svého cíle, potřebujete focus, potřebujete záměr a potřebujete si být vědomí toho, co děláte.
Zvu vás k tomu, abyste se podívali na ten váš den, rozdělili si ho na ty sekce a třeba jenom jeden týden tomu dali vědomí. Možná nejste tak disciplinovaní, ani já nejsem nijak zvlášť systémový člověk, abych si značil každou minutu nebo hodinu, co dělám a kde dělám, ale když týden budete sledovat, co děláte nebo neděláte, tak tohle vědomí se vám automaticky nastartuje i pro další období a pak už nebudete muset ty věci kontrolovat a hlídat si je, ale přirozeně do nich naběhnete.
Takže pokud už jsme někdy líní parchanti, tak si aspoň nestěžujme. Přijměme, že někdy prostě jsme líní, že někdy se nám nechce, přijměme to jako součást našeho života, nekritizujme se za to. Přijměme, že někdy jsme jednoduše líní parchanti, kterým se nechce vstávat z postele, ale pak mějme v životě období, kdy se prostě rozhodneme do věcí jít, kdy nám věc dává smysl, kdy vstáváme ráno úplně s nadšením, protože víme, že to, pro co jsme se rozhodli, je prostě důležité, že nás to naplňuje, že to je naše poslání, že za tímhle chceme jít. Myslím si, že ten balanc, ta rovnováha, je mezi těmihle dvěma stavy.
Jsou i špatné dny
Garantuji vám, že i všichni úspěšní lidé na světě, ti nejúspěšnější, nejbohatší, lídří všech lídrů, mí učitelé, možná lidé, kteří vás inspirují, mají dny, kdy se jim ráno nechce z postele. Jednoduše se ráno probudí a mají pocit, že všechno je tak trošku na hovno, že nic nemá smysl, že to, co dělají, nemá smysl, že jejich práce nemá smysl, že k čemu to všechno vlastně je.
Tohle se může stát a bude se nejspíš stávat celý život nám všem. Jednoduše jsou to myšlenky, které nám proběhnou hlavou. Rozdíl mezi těmi, kteří uspějí, je, že tyhle myšlenky sice vnímají, pozorují je, ale nevěnují jim žádnou pozornost. Jednoduše je nechají projít hlavou, pak vstanou, oblečou se a jdou za tím svým cílem.
Neúspěšní lidé začínají tyhle myšlenky znova a znova podporovat, přemýšlejí proč, vracejí se k nim, podporují jejich energii tak často a tak do nich dávají vlastně veškerý svůj život, že samozřejmě tyhle myšlenky bobtnají a pak celý život je jenom o tom, že se jim nechce a že celý život stojí za nic.
Takže buďte tou první skupinou, držím vám k tomu palce a do té doby se mějte fajn a zjednodušte si život nejen díky internetu.
Audio verze
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chodil na gymnázium. To jsem měl strach něco říct v hospodě, měl jsem strach něco říct holce, měl jsem strach postavit se před třídou a něco říct. Vzpomínám si na dobu před deseti lety, kdy bych si ani náhodou nedovedl představit, že bych si stoupl před kameru a začal mluvit. Vzpomínám si na dobu před sedmi lety, kdy jsem psal svůj první blogový článek a měl jsem obrovský strach, co se stane, až ho publikuji na svém blogu. Co na to lidé řeknou, co si budou myslet, kam mě zařadí, co se stane. Měl jsem ohromný strach z mnoha věcí, které jsem v životě chtěl dělat.
Dnes však vidím dvě obrovské věci, které mi pomáhají můj strach překonávat. Existují dvě věci, které když se vám podaří rozpoznat, tak najednou se věci stanou lehčí, najednou ten strach nebude už tak obrovský a nebude zaujímat tak veliké místo ve vašem životě.
Tou první věcí je, že strach tady byl, je a bude a je přítomen v hlavách všech lidí na světě. Já osobně teď mám strach, vy máte strach, jsou situace, kdy všichni máme strach, všichni prezidenti všech států na světě, všichni úspěšní sportovci, herci, obyčejní lidé, všichni máme svoje strachy a budeme je mít nejspíš celý život.
Nebojujte se strachem
Strach není něco, čeho byste se mohli zbavit, strach není něco, co nás najednou na lusknutí prsty opustí, strach není něco, s čím byste měli neustále bojovat a bojovat a překonat to, zvítězit, a jednou strach nebude přítomen ve vašem životě. Pokud je ve vašem životě přítomný boj se strachem, nejspíš je to boj, který nikdy nevyhrajete a ve kterém teď ztrácíte obrovské množství energie.
Přijměte, že strach tady s vámi bude pořád. Přijměte, že strach mají všichni lidé, které obdivujete, že strach je prostě součástí naší lidské přirozenosti. Když přijmete váš strach, přijmete sami sebe a přijmete vaši součást a přestanete ji odmítat, tak tím, že ji přestanete odmítat, se na nějaké úrovni zintegrujete a stanete se celistvější.
A tak první věc je – myslete a vzpomeňte si na to, že strach tady je, že je přítomen neustále v našich hlavách a nemá smysl s ním bojovat. Je ale důležité uvidět, že strach je jenom jedna součást hry zvané život. Pokud se podíváte na váš svět nebo na váš život a někde v tomhle prostoru je přítomen strach, možná je někde nahoře, já ho vidím jakoby za mnou, trošku mě pozoruje, je důležité uvidět, že to je jenom jedno místo, ale kolem je spousta jiných věcí.
Nedávejte strachu svou pozornost
K prvnímu uvědomění, kdy přijmete strach, patří ještě to, abyste mu nedávali takovou pozornost, jako mu dáváte teď. Pokud neustále hledáte důvody, jak se zbavit strachu, jak se strachem pracovat, jak s ním bojovat, jak ho vymizet, tak se nejspíš děje to, že se celý svůj život díváte na ten svůj strach, ale nevidíte všechny ty věci, které jsou neustále přítomny kolem.
Takže změňte pozornost, přestaňte neustále pozorovat strach a začněte pozorovat všechny příležitosti, které jsou kolem. Pomůže vám v tom druhé uvědomění, ta druhá věc, která se pojí se strachem, je uvidět, že strach není nic jiného než myšlenka ve vaší hlavě. Strach není žádný člověk, který stojí vedle vás s palicí a chce vás srazit každou chvíli, kdykoliv se začnete bát. Ne, strach je jenom něco, co se vám právě honí hlavou.
Strach je jen příběh ve vaší hlavě
Když uvidíte, že všechny strachy, které máme, strach oslovit někoho, strach mluvit na veřejnosti, strach říci si o něco, strach dovolit si věci, nejsou reálné věci, jsou to jenom naše představy, naše příběhy, naše myšlenky, které nám běží hlavou, tak po čase se stane, že ve chvíli, kdy se ve vašem zorném poli objeví strach, tak ho necháte jednoduše projít, nebudete mu dávat pozornost.
On se objeví a vy ho necháte projít, protože budete vědět, že za tím strachem je spousta jiných, lepších, krásných myšlenek a nemusíte tomu strachu věnovat pozornost. Se strachem jsme se setkali už tolikrát v životě, tolikrát jsme se všichni báli, tolikrát jsme se obávali, strachovali jsme se, že když přijmeme, že tohle je součást našeho života, a přestaneme tomu věnovat tak šílenou pozornost a jednoduše ty věci necháme projít, často právě tímto ten vlastní strach překonáme, přejdeme přes něj, respektive nám nebude najednou tolik vadit.
Když půjdete na to pódium a začnete mluvit pro lidi nebo začnete natáčet video, psát e-maily, články, nejspíš neustále budete mít strach, i když tuhle věc uděláte popáté, podesáté, podvacáté. Se mnou je teď také přítomen strach, který mě sleduje, co říkám, jestli to říkám správně, zda je to dostatečně chytré, inteligentní, super, inspirující, motivující… Ten strach je tady přítomen, ale já ho pozoruji, začali jsme se kamarádit a už mě neparalyzuje a nechává mě dělat moji práci, moje věci.
Zkuste se inspirovat těmito dvěma věcmi, se kterými pracuji. Přijmout, že strach je tady pořád se mnou, a trénovat, že strach je jenom myšlenka, kterou nechávám projít. Někdy to procházení trvá třeba několik hodin, někdy to je i několik dní, ale zatím vždycky odešel. Takže v tomhle vám držím palce.
Zastavte se v tom zářijovém shonu. Jestli jste stejně jako já vypravovali novopečeného školáka, a doma navíc máte ještě předškoláka, tak víte jaká je to divočina. Nejen první zářijový! A prý to nebude lepší, no nic 🙂 Chvíli potrvá než se vše sladí a ustálí, tak si užijte společně víkendový relax…
A pokud jste podlehli v podivných uplakaných dnech nějakému bacilu, udělejte to jako já: uvařte si zázvorový čaj s pořádnou lžící medu (nedávejte ho ale do horkého čaje, ať neztratí svou blahodárnou sílu!), hoďte si chvilku klídek a přečtěte si to nejlepší srpnové čtení, které jsme publikovaly na blogu Ženy ženám…
Trochu zpomalit a začít si hrát
Když dlouhodobě jdete proti svým hlubokým tužbám a přáním, nakonec zůstanete stát uprostřed pouště vlastního života zlomení, špinaví a se slzami v očích. Pokud se dřív nezblázníte. A to nejhorší, co by se mohlo stát – bude vám to jedno. Rezignujete. Smíříte se s tím, že se to prostě stává.
Ano, stává, ale život opravdu není od toho, abychom ho protrpěli. Jen se někdy zamotá a trvá dýl, než se zorientujeme a začneme zase rozumět jazyku, kterým naše duše promlouvá.
Nám ženám se to může snadno stát v moment, kdy se staneme matkami a úplně zapomeneme, že jsme hlavně ženami a opomeneme nároky vlastního já. Pokud děláme vše jen pro ty okolo, i když je to hezké a potřebné, po čase dosáhneme dna a pak už není z čeho dávat.
Pak život pěkně zkysne…
Přečtěte si povzbuzující příběh ženy, která našla opět cestu sama k sobě…
Je to každá pátá
To znamená, že čtyři ženy jsou tomu ušetřeny. Naštěstí. Je to hodně nebo málo? Není to příjemný a vím, že by to nikdo nechtěl nikdy zažít. Někdy to ale zažijeme a dlouho ani netušíme, že už jsme v tom až po uši. Nejdřív v lásce, a pak v týrání. Nikdy láska tolik nezhořkne jako v moment, kdy se smísí s krví a slzami.
Otevřeli jsme téma, které zatraceně bolí – na těle a hlavně na duši.
A je taky trochu neviditelné – dlouho hlavně těm, kteří hrají hlavní roli. Jak takový příběh začne si můžete přečíst v intimní zpovědi té, která se zčista jasna ocitla právě na tom pátém místě…
Pořádně se vyspat a mít se ráda
Láska. To je ten zdroj energie v našich životech.
Aby láska mohla proudit od nás k lidem, i do celého světa, musíte mít nejdřív lásku ve svém srdci. Musíte začít u sebe – sami v sobě. Začít nejblíž, jak je to možné, protože to je stále opomíjené místo pro pěstování lásky.
Jakmile víte jak naplnit vlastní srdce, ta ostatní se začnou vaší láskou tak nějak plnit sama.
Vaše změna brzy zaplaví všechno kolem. Změna, o kterou se pokoušíte zas a znovu navzdory nezdaru a pocitu, že se nic neděje. Pokud ne dnes, tak možná zítra, nebo za měsíc.
Jen se nebát chyb. Nebát se udělat ten krok a chvilku třeba i váhat…
Jak síla soustředění se na sebe a na věci, které mohu ovlivnit a změnit, skutečně změnila „celý svět“ a dala možnost rozkvést jednomu snu, najdete v příběhu ženy, která se našla a vykročila za svými sny…
Chyťte tu zlatou mušku!
Taky toužíte po štěstí, naplnění a propojení s vlastním nitrem? Zkoušíte různé techniky a někdy si připadáte možná trochu bláznivě, protože každý po vás chce abyste dělali to či ono a vy vůbec netušíte, jak toho všeho dosáhnout. Jen doufáte, že tohle bude konečně ta cesta, která vede k cíli…
Přestaňte doufat a skutečně se otevřete změně. Protože celý ten paradox změny je ukryt v tak trochu zakletém smyslu života – procesu zrození a umírání. Změna přichází v momenty, kdy si dovolíte pustit jistotu a nekontrolovaně necháte zpustošit to staré, aby mohlo vzniknout nové – větší, zářivější a opravdovější. Je to trochu směšné, co. Tak se zasmějte!
Dovolte si zasmát se sami sobě a užít si svůj přerod…
Mějte krásné babí léto!
David Kirš mi před pár dny připomněl jedno moudro režiséra Miloše Formana – „S životem se nedá dělat nic jiného než ho žít a kecat o něm.“ A já tomuto moudru dávám za pravdu. Mám totiž pocit, že když člověk ujde ve svém životě nějakou cestu, naučí se na ní něco důležitého, posune se a pak svou cestu sdílí, tak ta cesta má pak mnohem větší smysl, než kdyby si ji nechal pro sebe. Tahle myšlenka mě dlouhodobě vede právě ke sdílení příběhů mých.
Na jaře tohoto roku jsem napsala eBook Z vystresované matky podnikatelkou z pláže za 1 rok, 3 měsíce a 10 dní, který byl původně určen pouze jako bonus ke knize Cyklická žena.
V září chystáme ve čtveřici David Kirš, Alice Kirš, Bohdana Kabátová a já seminář Milionová žena a tak jsem se tento eBook rozhodla nyní na pár týdnů sdílet veřejně právě v rámci tohoto projektu, protože můj příběh může být inspirací pro mnohé další lidi, kteří váhají, jestli se pustit na cestu podnikání nebo ne.
Možná se poznáváte na na následujících řádcích…
Možná už jste už podnikat začala a měla velké sny a plány. Místo toho teď máte někdy pocit, že mezi firmou a rodinou lítáte jako hadr na holi a místo peněz, času a žití vysněného života dřete střídavě na několika frontách. A nebo se bojíte vůbec začít, protože máte pocit, že podnikání není med, nebo vůbec nevíte, v čem byste podnikala. A přitom to může být i jinak.
Rozhodnout se k podnikání nebo k zásadním změnám v rámci současného podnikání, to může být těžký krok z komfortní zóny. A tak jsem se rozhodla sdílet pro všechny milionové ženy svůj příběh.
Bez obalu. Tak autenticky, že i můj muž byl překvapen po jeho přečtení detaily, které ještě neznal. Příběh velmi osobní i podnikatelský. Možná je v něm něco, co pomůže právě Vám k vykročení k tomu, abyste měli ve svém životě více svobody, radosti a naplnění, třeba právě díky podnikání.
eBook je po omezenou dobu možné stáhnout zdarma zde >>
PS: Muži prominou, ale eBook je psán původně pro ženy a v ženském rodě, ale i tak v něm určitě najdete i vy inspiraci 🙂
Vím, že jeden z důvodů proč mě to táhne ke koním je:
můj vlastní osobní růst
Ray Hunt, jeden z nejproslulejších horsemanů a koňská legenda ve své knize V harmonii s koněm napsal:
„Cílem mé práce s koněm není zvítězit, je to můj osobní souboj se sebou samým. Být dnes co nejlepší a zítra ještě o zkušenost lepší. K tomu, abyste opravdu rostli, musíte pracovat na sobě, ne na svém koni.“
Dneska, po tom, co jsem strávila své první dopoledne na vycházce bez sedla, mi tahle hluboká pravda došla. Uvědomila jsem si, že pokaždé, když po koni něco chci a on to neudělá na první dobrou, mám tendence to přejít a jít dál. Vykašlat se na to, než abych se namáhala. Taky je to strach ze selhání, který mě často drží zpátky. Pocity, že se ztrapním, že něco nezvládnu.
Třeba dneska jsem chtěla, aby se mnou koník vyšplhal takový násep, ale on mi na první pobídku zareagoval tím, že se otočil a kráčel pryč. A já místo důslednosti povolila. Čím jsem mu potvrdila, že jeho jednání bylo naprosto v pořádku.
Možná namítnete, že je to maličkost a vlastně o nic nejde. Jenže mě docvaklo, že takhle to v životě mám. Něco mi nejde hned a snadno, tak se na to prostě vyprdnu a zaměřím pozornost jinam. Nebo je mi něco nepřijemné (a přesto důležité), například konflikt a já do něj radši nejdu. Nebo mám strach, že se mi něco nepovede, vyhnu se tomu.
Pokud by šlo o kraviny, mávnu rukou, ale co když jde o důležité věci? Třeba o vztah s člověkem, kterého miluji? Nebo o věc, na které mi skutečně záleží? Tam přece nemohu couvat a uhýbat. Můžu, ale nechci. Potřebuji se s nepohodlím a svými strachy konfrontovat.
Tahle konfrontace a vycházení z komfortní zóny mě totiž vede do hloubky, do skutečného žití a prožívání života. Každé takové vykročení mě neuvěřitelně posílí a já cítím, jak rostu 🙂
A tak to na čem teď ve svém životě pracuji a co se učím skrze koně je:
- vytrvat a nepolevovat ve svých rozhodnutích, pokud cítím, že jsou správná
- neuhýbat před nepohodlím a tím si bránit v růstu
- trpělivosti, kdy musím koníčkovi s láskou a důvěrou něco zopakovat i 10x než pochopí, co po něm vlastně chci
- nepřipadat si jako neschopná blbka, když mi něco nejde hned a na výbornou
- přijímat to, že dělám chyby
- jasnosti, respektu a důvěře
- být více času na čerstvém vzduchu s čistou hlavou
- rozumět, tak velkému, ušlechtilému tvoru a čisté duši, jakou je kůň
Hawk
– Alice