Před týdnem proběhlo letošní první firemní setkání. Přestože jsem se těšila jak malé dítě, nákup lístků jsem stále úspěšně odkládala. „Čtvrteční noc to jistí“, říkala jsem si, ale jako by tomu osud chtěl, ještě než jsem se k tomu dopracovala, vykrystalizovala naprosto nečekaně jízda autem. A nakonec jedeme ve třech…
Pro mne to znamená jediné: v pátečním ránu nemusím spěchat a díky společné jízdě si mohu přispat skoro hodinu a půl oproti trochu zběsilému vstávání na vlak. A to jsem fakt ráda.
Na Čerňáku se tentokrát setkávám s Honzou, jako jeden z nových členů týmu míří na setkání prvně, a společně s Karlem (a jeho vozem) vyrážíme směr Brno. V jednu chvíli nás na cestě nečekaně zahaluje mlha, to akorát, když řešíme mužské a ženské kruhy a jak to vlastně s tou polaritou v naší společnosti je, tak možná „nějak zamlženě“…
Na Nálepce je už veselo
Přicházíme jako jedni z posledních, tudíž už na nás čeká pěkná fronta, se kterou se postupně vítáme. Nikoho neodbývám, a myslím, že to neděláme nikdo, takže vítání vždy trvá stráááášně dlouho. Ale abych byla upřímná, přesto nemám dost!
Po přivítání začíná klasické sdílecí kolečko. Moc toho nenamluvím, cítím únavu, a snažím se držet při vědomí. Vlastně možná mne už nedrží moje energie, ale energie celého týmu.
První Davidův vstup se stáčí k myšlenkám, a tomu, jak si díky nim vytváříme realitu. A taky k důležitosti být tady a teď. Možná se usmíváte, ale mozek je prevít a jeho myšlenkové hry vás každou chvíli mohou od přítomnosti odvést a vy si toho ani nevšimnete. Umění být tady a teď je tedy i o tom, že vím, kdo jsem já sám v tu konkrétní chvíli. A to nelze jinak než zastavením se a sledováním sebe sama. Přesně jak to dělá příroda.
Následně společně řešíme i pocit nepostradatelnosti a schopnost dělat chyby a poučit se z nich. A to není jen tak – spojená nádoba má nálepku strach. A často je to právě strach, co nám nedovoluje dostatečný pokrok. Je řešením nebrat si to osobně? Možná, ale někdy to jde těžko, když vaše chyba ovlivňuje spoustu věcí okolo.
Před obědem ještě velká firemní událost interně nazvaná Miminko 2.0. Naši účetní Janičku dělí od života 2v1 jen pár týdnů a tak jsme jí na setkání nachystali stylové překvapení, čímž jsme ji ještě naposledy značně dojali a potěšili. Bylo to supr… Následný oběd jím v polospánku. Oči držím silou vůle a kdyby mi víčka držely sirky, asi bych si už tahala třísky z pod víček… Doslova padám únavou. Jen co dojím svou misku vynikající polévky, neodolám volání sedacího vaku v rohu u okna. Žuchnu do něj a s myšlenkou „jen si trochu zavřu bolavý oči“, během chvilky sladce usínám. Nelze se bránit, příjemné ševelení lidí kolem mne ukolébá raz dva.
Odpoledne plné čísel
Odpolední část setkání je o číslech uplynulého roku a nejen pro mě je zde spousta WOW efektů. A tak postupně, projekt po projektu, dostáváme nálož úspěchu, který si takhle můžeme společně vychutnat a společným potleskem ocenit. Ostatně začátek roku je ideální: nejen, že se pokocháme dosaženými úspěchy, ale můžeme si dát další výzvy a zkusit spoustu věcí líp, jinak, nově.
V novém roce máme několik novinek. Například den před setkáním oficiálně vznikl úplně nový vymazlený koncept vývojového týmu DEV 2.0. Nevadí, že tomu nerozumíte, důležité je, že plánování a systém práce má novou strukturu a jak jsem postřehla, má to jistou analogii s hrou. Takže si prostě budeme hrát. A vy díky tomu budete mít od nás lepší a profesionálnější aplikace 🙂
Další novinkou je zhmotnění vize vzájemného vzdělávání. Edu Circle 2.0 je prostor pro předávání a načerpání znalostí. Zkrátka, chceme být lepší, aniž bysme nad vším trávili hodiny času. Každý, kdo projeví zájem, dostane svých 15 minut slávy, aby předal co ví a rozšířil tak znalosti ostatním…
Tečkou odpoledne, jako již tradičně, bylo vyhlášení Superfirmáků. Za leden jsou to Kačka Fišerová a Alička Kirš. Obě totálně šťastné přebraly zlatou sošku s ruměncem ve tváři. Losujeme nové dvojičky, navzdory tomu, že spousta z nás se ještě nesetkala (ehm, vy víte kdo!). A potom taky oslavit Karlovy narozeniny, který měl štěstí, že jsme je vyhlašovali hned po jídle, a tak šikovně, ale jen o vlásek, unikl pořádnýmu hoblu. Ale kdo ví!
Vrcholným číslem setkání je, že máme firmu jako obrázek 🙂 Vlastně přesněji „máme naše foto ve zlatém rámečku“ 😀 Zkrátka si všichni odvážíme domů naší firemní jantru, luxusně zapaspartovanou ve zlatém rámečku, prostě krásnou. Doma si ji směle zavěsíme vedle té naší (kterou třeba teprve budeme dělat!) a můžeme posilovat záměr na rok 2015…
* * *
Dnešek končí pozdě. Vyrážíme za tmy.
Spousta objetí a těšení na příště…
P.S.: Čím víc píšu, tím hůř fotím, ale snad se to časem poddá 😉