Je to už rituál: jít spát hodně pozdě, vlastně k ránu, a pak jen o prsa stihnout vlak. Nechci vás, ani sebe, zklamat a tak ani tentokrát tomu nebylo jinak. Noční příprava článku a posty na fejs, pak koupit lístek do Kolína, i když už jsou všechny kasy zavřený (vychytaná záležitost), a před tím vším se dozvědět, že nakonec pojedu sama. Tak si dáme jeden ženský tandem směr Brno.
Projet mlhou a neminout cíl
Do vlaku jsem to měla tak akorát. Stačilo by se někde zakecat (ve čtvrt na sedm ráno!) a mohla bych tak maximálně zamávat ujíždějícímu vlaku. Nicméně teď tam sedím, a ani nevím kdy naposledy jsem to riskla, ale dávám si dvacet. Osvěžující, a Kolín hned za rohem. Ještě jsem pořádně nevylezla z nádraží a první překvapení je tu. Pojedeme přece jen ve třech – s Radimem. A tak nasedáme do vozu, pásy, držím kafe, pouštíme studenty a tradá směr Brno. Usínám. Prvně o tom nemluvím a radši rovnou spím. Hlava mi opakovaně padá a pravidelně se lehce probouzím s křečí v krku, ale nelze nespat. Před Brnem se probírám do zběsilé mlhy, tak jako minule. Dorazíme s lehkým zpožděním, ale jen proto, že navigace měla nějaký problém s navigováním. No jo, tohle by se Liškovi nestalo…
Teď přichází jeden z nejlepších okamžiků dne a je supr, že je hned ráno – vítání. Už se nechci opakovat, ale tohle je prostě boží chvilka, kterou si tentokrát rozkládám do přestávek, protože setkání už začíná. „A hlavně neříkejte, že se máte dobře!“ slyším po úvodních slovech Davida než poputuje první kolečko s mluvícím kamenem… Co je to vlastně to „DOBŘE“? Dobře je, že vás nikde nic netlačí, nepálí ani nesvědí? Dobře je, když se ráno probudíte, máte energii a chuť skály lámat. Dobře je, když jdete spát dřív než v jednu ráno a s pocitem, že máte „tak nějak hotovo“? Dobře je moc málo na to, aby to vyjádřilo všechny lidské pocity…
Vize – vy zíráte, my zíráme
Dnešní den bude o vizi, ve všech směrech. V polovině února bylo setkání Master Mind skupiny a kromě toho, že se nás to všech týká, tak, dle slov Vaška, se nemáme čeho bát 🙂 To je uklidňující, ne? A tak společně probíráme výsledek a uvědomujeme si, kde je to naše místečko, kde práce vázne a kde cítíme osobní výzvu. A momentálně není důležité, jak jí překonáme, ale že o ní víme…
Práce s vizí je nekončící proces a je potřeba si kdykoliv během cesty ujasňovat, co je v tu danou chvíli ta „naše vize“ – náš užitek a smysl, který dáváme světu.
Naše firemní vize jsou:
- zjednodušovat život
- spojovat nespojitelné
Proto děláme, co děláme. Proto vytváříme programy a vzdělávání pro ženy, muže i podnikatele. A pokud chceme dojít dál, musíme vědět kam jdeme, s jakými prostředky, jakou cestou a se znalostí možných překážek a výzev. To byl taky jeden z důvodů, proč po skvělé pikantní polévce, kterou pro nás Jitka připravila, přišel Honza Procházka a přednášel nám právě o tématu vize a o tom, jak lze význam slova „vize“ chápat, jak běžně přistupujeme k řešení každodena, což je jeho vlastní novotvar, kterým označuje „běžný každodenní život“.
Nádherné bylo jeho přirovnání vize k balvanu a diamantu. Nakonec, nutno podotknouti, že s diamantem si opravdu umíme poradit tak nějak obecně lépe. Jenže jde o proces a člověk by se měl naučit, už kvůli sobě, aby netrpěl, i způsob opracovávání, a měl by na něm každý den nechat trochu svého potu, a možná i krve a slz. Navíc je cesta za vizí úkon vesměs nevyhnutelný a pro člověka je to opravdu otázka života a smrti. V takovou chvíli není vůbec od cesty ptát se po vlastní vizi…
… a flotila pluje dál
V pozdním odpoledni přichází čas na „klasiky“ našich setkávacích pátků – dvojičky, narozeniny a firmáci měsíce. Ve dvojičkách jsem to tenhle měsíc opět těžce projela a tak mi stále zůstávají 2 resty a ještě přibyl jeden. Co mne ovšem těší je, že se naše skupina nestíhačů rozrostla a tak jsem se v ní necítím tolik sama. Ostatně, jak bych mohla, když jsem dostala slavnostně Merci a úplně nejvíc bláznivého narozeninového hobla, kterého jsem kdy v životě měla. A že já zažila už něco hoblů, třeba na táborech. Příště se zas budu jen, z bezpečné vzdálenosti a v klidu, uchichtávat jinému oslavenci 🙂
Firmáky měsíce tentokrát do svých řad dobyli muži, a tak si další do sbírky mohou připsat kluci ze Smartu – Martin Strouhal a Vašík Růt.
Den se nachýlil ke svému konci a my se zase loučíme, objímáme a vyrážíme do svých domovů a někteří ještě zatrsat na párty. Osazenstvo vozu se obměnilo a tak vzadu sedíme připoutané, unavené, ale nadšené s Péťou Svobodovou a povídáme o životě, vztazích a práci. A já si každým dalším slovem uvědomuji, že tohle je taková naše malá „předdvojičková“ jízda, a o to víc se těším, až si na sebe uděláme čas (třebas celé odpoledne) a probereme to, co o sobě nevíme. Pořádně, od základů.
Užívám si ještě společné cesty z Čerňáku do centra, jako poslední dozvuk báječného setkání, a pak se jen přistihnu, že se trochu přihlouple usmívám, protože se cítím vážně skvěle, najedeně a plná energie…
P.S.: Pár bláznivých rychlosnímků – tady se mám ještě co učit 😀