Na tuhle sobotu jsem se dlouho těšila. Ženy ženám pořádaly 25.10.2014 na pražské Marjánce čtvrtý Velký seminář Sebelásky s Lucií Kolaříkovou. A padl rekord – celých 🙂 150 žen přijelo, aby rozdmýchaly ve svých životech doživotní Hojnost. A já tam byla taky! Těšila jsme se tak intenzivně, že jsem málem přijela pozdě…
Tady a teď s láskou
Hned na úvod jsme si udělaly malé cvičení, abychom se dostaly do přítomnosti, zapomněly na všechny starosti běžných dní, na nedodělanou práci, nedořešenou hádku a možná i na to, že o pár desítek či stovek kilometrů dál jsou naše děti bez nás, ale my jsme svou myslí stále u nich. Však ony to zvládnou!
Nastal čas udělat něco jen a jen pro sebe a být za to vděčné…
Po zpřítomnění a malém teoretickém průvodci sebe-láskou připravíme sál pro první praktické cvičení. Nic malého. Budeme pracovat všechny společně. Znásobíme svou úžasnou ženskou energii i záměr a vytvoříme tak neopakovatelný zážitek, který bude zářit minimálně nad půlkou Prahy. A tak vytváříme čtyři živé špalíry, jak sama Lucie říká „špalíry lásky“ a začínáme.
Jedna po druhé prochází pomalu svou uličkou žen připravených dát jí láskyplný pohled i slovo, pohlazení a objetí. Hlavně spoustu silných objetí, ve kterých mohou z našich očí nespoutaně kanout slzy…
Zpočátku pouze chodím a postávám hledajíc správné záběry pro reportáž, občas jsem Lucčina „spojka“ a někdy jen čekám. Čekám a dívám se – nejen očima – a nechávám na sebe působit tu obrovskou událost. Zaplavuje mne síla emocí – bolesti, lehkosti a vděčnosti. Srdce mi divoce buší a v očích cítím slzy. Nadechnout, vydechnout. Ve foťáku mám tolik důkazů lásky, že mi večer asi exploduje počítač…
Nadechnout… ááá, už se nesou další kapesníčky, bezva, hodí se. Hodí se nám všem.
Nechat se rozzářit láskou
„Nebojte se jít do hloubky“ nabádá nás Lucie a krotí ženské únikové „techniky“. Nebát se přijmout moře lásky. Jen se NEBÁT – dávat a přijímat a užít si to až do konce. Dobře, seberu poslední kousky odvahy a stoupám si do jednoho ze špalírů mezi účastnice. Jsem součástí. A to, čeho jsem se nejvíc bála, nepřichází. Naopak, cítím se úžasně a od každé ženy, se kterou spočinu v objetí, dostávám kousek její lásky a každý je jiný, stejně jako jsou jiné ženy.
Na konci uličky jsem jako 1000x nabitá baterka. A navíc zářím! Záříme všechny.
Tváře na koncích špalírů jsou úplně jiné než ty na začátku. Překvapuje mne, jak během pár minut může někdo tolik rozkvést. To je síla lásky, WOW.
Po úžasné dýňové polévce a kuskusovém rizotu přichází odpolední cvičení. Bavíme se o „zlatém stínu“ a zkoušíme z jeho temnot dostat to nejlepší z nás. Projevujeme si vděčnost. Projevujeme si uznání. Projevujeme si lásku. Sami sobě i ženám kolem. Ty nejodvážnější pak mohou přijít na podium a podělit se s celou skupinou. Je to úžasné potvrzení toho, co jsme právě prožily.
A zlatý hřeb semináře teprve přichází. Tu úžasnou energii, na které jsme celý den pracovaly, nenecháme jen tak odplynout. Stojíme v sešeřelém sále ve dvou oválech, držíme se a lehce pohupujeme v rytmu hudby. S každou zapálenou svíčkou potvrzujeme své přání. Je v tom obrovská energie žen přítomných i minulých. Nebojte se přát si něco skutečně od srdce. A tak si přeju čím dál víc a když si zapaluji svou svíčku, přidám ještě dvě přání navrch ;-)…
***
Je neděle a já chci napsat, co jsem zažila, ale najednou nevím co psát, co se stalo?
Stalo se vůbec něco co lze vložit do slov? Copak lze lásku popsat slovy?
Popsat lze jen to, co viděly oči. To ostatní mohlo vidět jen srdce.
Snad tu explozi lásky najdete ve fotkách, které jsem nafotila, než mne zklamaly baterky. Vybily se – je nenabíjela láska 🙂
