Vím, že jeden z důvodů proč mě to táhne ke koním je:
můj vlastní osobní růst
Ray Hunt, jeden z nejproslulejších horsemanů a koňská legenda ve své knize V harmonii s koněm napsal:
„Cílem mé práce s koněm není zvítězit, je to můj osobní souboj se sebou samým. Být dnes co nejlepší a zítra ještě o zkušenost lepší. K tomu, abyste opravdu rostli, musíte pracovat na sobě, ne na svém koni.“
Dneska, po tom, co jsem strávila své první dopoledne na vycházce bez sedla, mi tahle hluboká pravda došla. Uvědomila jsem si, že pokaždé, když po koni něco chci a on to neudělá na první dobrou, mám tendence to přejít a jít dál. Vykašlat se na to, než abych se namáhala. Taky je to strach ze selhání, který mě často drží zpátky. Pocity, že se ztrapním, že něco nezvládnu.
Třeba dneska jsem chtěla, aby se mnou koník vyšplhal takový násep, ale on mi na první pobídku zareagoval tím, že se otočil a kráčel pryč. A já místo důslednosti povolila. Čím jsem mu potvrdila, že jeho jednání bylo naprosto v pořádku.
Možná namítnete, že je to maličkost a vlastně o nic nejde. Jenže mě docvaklo, že takhle to v životě mám. Něco mi nejde hned a snadno, tak se na to prostě vyprdnu a zaměřím pozornost jinam. Nebo je mi něco nepřijemné (a přesto důležité), například konflikt a já do něj radši nejdu. Nebo mám strach, že se mi něco nepovede, vyhnu se tomu.
Pokud by šlo o kraviny, mávnu rukou, ale co když jde o důležité věci? Třeba o vztah s člověkem, kterého miluji? Nebo o věc, na které mi skutečně záleží? Tam přece nemohu couvat a uhýbat. Můžu, ale nechci. Potřebuji se s nepohodlím a svými strachy konfrontovat.
Tahle konfrontace a vycházení z komfortní zóny mě totiž vede do hloubky, do skutečného žití a prožívání života. Každé takové vykročení mě neuvěřitelně posílí a já cítím, jak rostu 🙂
A tak to na čem teď ve svém životě pracuji a co se učím skrze koně je:
Hawk
– Alice