Blog podnikáme srdcem ♡

MENU

Petr Starý. To jméno dnes slyšíte prvně, ale věřím, že ne naposledy.
Je mladý, má sny a obrovskou chuť je realizovat. A také ví, že tohle nestačí. Když jsem poprvé, jen v náznacích, četla jeho nápad, zaujalo mne to. Nejvíc asi to, jak jasně o tom všem mluvil. Ale až teprve tímto rozhovorem jsem odkryla s jeho podnikatelskou touhou i jasnou vizi a obrovskou motivaci udělat ze svého nápadu reálné podnikání…

 

Petře, začnu netradičně – jaký je to pocit, když vám někdo vyká?

S vykáním mám pořádnou zkušenost až teď na střední škole. Učitelé nám vykají, chovají se k nám už jako k dospělým lidem. To, že mě někdo bere jako dospělého, mi dává sebevědomí, a to především v tom co dělám.

 

Tuhle otázku bychom měli asi vysvětlit: Petře, kolik vám je a co aktuálně děláte?

Je mi 15 let a nedávno mi skončily prázdniny, které jsem strávil převážně v tátově firmě, kde jsem byl na brigádě a získal jsem zde spoustu nových zkušeností. Jsem přesvědčen, že mi tyto zkušenosti velmi pomůžou ve vlastním podnikání, a tak budu mít všechno jednodušší.
Naslouchám názorům a radám druhých, protože vím, že zkušenosti, které mi předávají, mě posouvají o míle dál a dál. Zatím jsem „expert teoretik“.

 

O jakých zkušenostech teď konkrétně mluvíte? Jaká myšlenka vás v poslední době nejvíc posunula?

Zkušenosti o tom, jak to funguje ve firmě, kde se můžou vyskytovat chyby nebo naopak úspěchy. Že i věc, která se zdá být jednoduchá, tak jednoduchá vůbec nemusí být.
Nedávno jsem si přečetl citát Steva Jobse „Nejsme první, kdo do téhle hry vstoupili, ale budeme těmi nejlepšími“. Přesně tohle je myšlenka, která mě, tedy především psychicky, posunula dál.

 

Pojďme se ještě chvíli bavit o vás a o tom, jak (vy)užíváte svůj čas…

Věnuji se rozvíjení své osobnosti – pochopitelně jako každý.
Na některé věci mám pro někoho trochu zvláštní názor. Například, že je velmi důležitý prostor, ve kterém člověk tráví svůj každoden, protože nás extrémně ovlivňuje. Tím mám na mysli, že když budu žít v neuklizeném, neuspořádaném malém domě či pokoji, budu úplně stejný jako tento prostor. Budu uzavřený, nesebevědomý, nevýrazný člověk, který bude mít v hlavě úplně stejný nepořádek jako je v tom pokoji.

Proto jsem rodiče požádal o tu největší místnost v domě, kde si buduji jednoduchost použitím bílého, hranatého nábytku, příjemného osvětlení, a především soulad každého předmětu v něm. Věřím, že jednou budu velký a výjimečný, stejně jako tento pokoj v našem domě.

Dále mě baví vařit a snažím se zdravě se stravovat.
Pak se věnuji takovým těm běžnějším koníčkům je například rybaření, natáčení outdoorových videí, kreslení nebo třeba jízdě na koni (tomu se bohužel v poslední době aktivně nevěnuji).

 

S vlivem prostoru na člověka souhlasím… a tak mne napadlo, zda k uspořádání prostoru využíváte principy Feng shui, nebo to řešíte nějakým vnitřním „šestým“ smyslem?

Všechno dělám podle vlastní intuice. Všechno dělám tak, aby se mi to líbilo a působilo to klidným dojmem. Líbí se mi kontrasty barev, čisté linie a výrazné předměty, které vzbuzují pozornost, ale zároveň neruší harmonii celého pokoje.
Mým cílem je vybudovat si interiér svého pokoje tak, aby každý, kdo vejdete dovnitř, na první pohled poznal moji osobnost a díky atmosféře, kterou si pokoj sám vytváří, mu přejel mráz po zádech.

 

Co vy a podnikání? Jak vnímáte možnost vlastního podnikání a co to pro vás znamená?

Aktuálně to pro mě znamená strašně moc. Miluji, když můžu celý den studovat a vymýšlet strategii svého podnikání. Kdyby mi to z nějakého důvodu nevyšlo (což si vůbec nepřipouštím), trvalo by mi pár týdnů, než bych se z toho oklepal a vymyslel nový plán, který by mě znova postavil na nohy. Bylo by to pro mě jako ztratit nejlepšího kamaráda, byl bych z toho psychicky vyčerpaný a otrávený.
Možnost vlastního podnikaní vnímám jako velice výjimečnou. Tento zvláštně výjimečný pocit ve mně vyvolávají především lidé kolem mě a také já sám, také si připadám výjimečný.

Lidé, přátelé, ale i nepřátelé, mi jsou jako souzeni, v každém z nich vidím něco, co mi neuvěřitelně pomáhá v rozvíjení sebe samotného. Jsou jako hlavní předměty ve škole života, které mě učí ty nejdůležitější dovednosti.

Velkou výhodou, která mi umožňuje začít podnikat, je, jak jsem už zmiňoval, můj táta. Díky tomu, že on sám má svoji firmu, kde mimochodem vyrábí také nábytek, mi může s čímkoliv poradit a varovat mě před některými chybami, kterých se třeba i on sám někdy dopustil. Myslím, že právě díky němu a vlastnostem, které jsem po něm zdědil, mám tu výjimečnou možnost podnikat už v 15 letech.

 

Jaké konkrétní vlastnosti to jsou?

Jsem empatický. Podnikání a pomáhání lidem mám v krvi.
Neznám nikoho ve svém okolí, kdo by se o podnikání v mém věku zajímal a vlastně neznám nikoho, kdo by měl takovou chuť podnikat jako já.

Čtu knihy o podnikatelích, sleduji videa podnikatelů, zajímám se o vytváření webových stránek, o to jak má vypadat zajímavý e-mail, o nové produkty různých firem atd. Od mala miluji, když druhého nějak můžu překvapit, udělat mu radost. Zkrátka vášeň k podnikání je to, co jsem po tátovi zdědil.

 

Vy jste už nakousl svůj podnikatelský záměr, který se týká nábytku. Prozradíte víc?

Mám svoji vizi, která je jako obrovská stavba, kterou je jen potřeba zrealizovat. Chci a budu prodávat luxusní jídelní židle, které budou vyráběny z velmi kvalitních materiálů a zkonstruovány elegantně a jednoduše.

Chci vytvořit svoji značku, kterou každý bude znát a mluvit o ní se slovy týkajícími se především vysoké kvality. Budou stvořeny pro osoby s obdivem moderních, uměleckých předmětů, které okouzlují především svým praktickým využitím. Budou hlavně pro luxusní kavárny a restaurace a jednotlivce s vyššími nároky na kvalitu svého nábytku.

Se zákazníky budu maximálně komunikovat a plnit všechna jejich individuální přání v podobě možnosti vygravírovat cokoliv na zahnuté opěrátko, například logo restaurace, a dát jakýkoliv odstín barvy jejich židlím. Přesnější informace o židlích a mých dalších plánech či produktech, budou zveřejňovány postupem času na mé facebookové stránce.

 

To je velmi jasná a nadmíru konkrétní představa, kterou by vám mohl závidět kdejaký podnikatel. Jak vás tohle celé vlastně napadlo? A proč zrovna jídelní židle?

Jednou jsem tak seděl a přemýšlel, na čem bych mohl postavit svoje podnikání. Co bych mohl nabízet. Napadlo mě, že jelikož už mám nějaké zkušenosti s nábytkem z tátovi firmy a jsem na umělecké škole na oboru design interiéru, tak by se moje podnikání také mělo točit kolem nábytku.

Dále jsem přemýšlel, co z nábytku není moc velké, aby to bylo dobře skladné, co je takový univerzální kus nábytku, který potkáváme prakticky kdekoliv a co za nábytek se dá vyrábět ze dřeva. Ideální jsou pro to židle. A jelikož miluji jídlo, tak jídelní židle.
Miluji návštěvy restaurací a bylo by mi ctí podílet se na kráse interiérů těchto posvátných míst.

 

V jaké fázi realizace právě teď jste?

Právě dokončuji modelaci židle ve 3D programu, kde stanovuji přesné rozměry a důmyslně promýšlím samotný design, především aby působil jednoduše a čistě. Ve chvíli, kdy židle bude dobře promyšlená a budu už v ruce držet výkresy s kótami, tak za sebou budu mít myslím tak 40 % úspěchu.
Bez skvělého produktu můžu na celé svoje podnikatelské plány zapomenout.

 

Správný produkt je rozhodně důležitý, přesto je to jen dílek skládanky. Co vy sám považujete v úspěšném podnikání za nejdůležitější?

Nejdůležitější je podle mě způsob přemýšlení. Musíte myslet pozitivně a umět si přebrat důležité myšlenky od těch, které vás jen zdržují. Dále si musíte umět přebrat rady druhých, ty jsou totiž velkým zdrojem informací, které získávám.

Kolikrát se mi někdo snaží pomoci, ale naopak mě od aktivity jen odrazuje. Někdo by tak mohl propadnout beznaději, že vše, co dělá, je k ničemu, ale právě v těchto chvílích musíte být silní a říct si, že vám je jedno, co si myslí, že si za tím stojíte a nic vás nezastaví. Pak to pořádně promyslet s chladnou hlavou, jestli na tom, o čem mluvil, nebude i trocha pravdy.

Podle mne je tedy nejdůležitější umět skvěle pracovat se svými myšlenkami. A to nejen v podnikání, ale i v reálném životě.

 

Vrátím se k samotné realizaci – co je ještě třeba udělat, vyřešit a zařídit, než se na vaši židli v nějaké restauraci usadíme a vypijeme si kávu?

Ještě mě čeká dlouhá cesta, která je náročná především na čas, obzvlášť, když při tom studuji. Nejprve musím dokončit tvar a rozměry židle, na čemž právě pracuji, potom vyrobit první zkušební model, natočit o židlích prezentační video, vytvořit webovou stránku, získat potenciální zákazníky a vyřídit různé papírování, abych mohl už v patnácti letech podnikat.

Dále musím uzavřít dohodu s firmou, která mi židle bude vyrábět, ale hlavně musím promyslet výrobu tak, aby židle byly vyráběny efektivně, to znamená kvalitně, ale rychle. Tohle by mělo mým zákazníkům ušetřit nějaké peníze.

Následně se chci zaměřit na svoji originální strategii prodeje a na marketing. Vím, že mi pár firem bude konkurencí, proto musím zákazníkům ukázat, v čem jsou židle tak výjimečné a celkově svoji odlišnost. Chci vše hodně zautomatizovat, abych vše nemusel dělat ručně. Proto se chystám používat nejnovější aplikace například na automatické rozesílání e-mailů, zkoumání grafů úspěšnosti e-mailů, a tak dále.

Vždy se počítá až to, co člověk udělá, ne to, co ví, proto je realizace mých plánů to nejdůležitější, co mě teď čeká.

 

To je spousta práce, ale velmi promyšlená. Vím, že s něčím vám pomůže OnlineAcademy Club, který se chystáte studovat po našem rozhovoru. Co od toho očekáváte?

Očekávám, že mi to přinese spoustu dalších inspirací do mého podnikání, dá mi to motivaci a posune mě to o další dva kroky kupředu. Jsem přesvědčený, že Davidovy rady jsou velmi cenné a upřesní směr mého přemýšlení. Natáčí spoustu zajímavých videí jako například „Jak přemýšlejí úspěšní lidé„… tato videa mě velmi inspirují…

Jako první se chystám natočit video o svém podnikání, kterým odstartuji sérii videí, které mám v plánu o sobě a židlích natáčet.

 

Na závěr budu zvědavá a ráda bych, abyste nám prozradil jaké máte plány do budoucna (i ty nepodnikatelské)…

Především si chci splnit svoje sny a vize, žít si život, který mě bude dělat šťastným.
Být spokojený a nadšený ze svého života beru jako ten nejdůležitější úkol, na který by se měl zaměřit úplně každý. Chci poznávat nové věci, lidi i země a k tomu v dnešní době potřebuji jedinou věc – peníze.

V mé osobnosti se ukrývá touha být závislý jen sám na sobě a hlavně být svobodný a schopný realizovat každý – někdy i šílený – nápad, co mě právě napadne. Proto jako jedinou cestu vidím podnikání. Podnikání mi zároveň přinese i peníze pro uspokojení mých potřeb.
Po letošních prázdninách jsem nastoupil na Střední uměleckou školu v Brně na obor design interiéru, kde jsem se na talentových zkouškách umístil třetí ze 44 uchazečů. V průběhu čtyřletého studia střední školy bych chtěl s kamarádem přestoupit na střední školu na Floridu. Když z nějakého důvodu nebudu moci přestoupit už na střední školu, chtěl bych tam studovat alespoň školu vysokou.

Druhá možnost studia vysoké školy je v Brně, architektura, kde bych se chtěl věnovat moderním stavbám, domům jako stavěl Joseph Eichler v Kalifornii. Kalifornie je díky těmto překrásným domům jedním z prvních států, které bych chtěl navštívit.

 

Petře, děkuji za rozhovor a držím palce!

Více o Petrovi a jeho podnikatelských krocích najdete na FACEBOOKU

To, jak přistupujeme k sobě samému, se promítá nejen do našeho osobního života, ale i do profesního. Pokud jste člověk, který vede tým lidí, a pokud je nejen vedete, ale i osobnostně posouváte jako mentor, je více než žádoucí, abyste byli příkladem. A příkladem jste tehdy, když žijete, co hlásáte…

(Pokračování textu…)

V lednu 2014 spustil tréninkový online program, ve kterém lidem pomáhá, krok za krokem, nastartovat cestu k pravidelnému pohybu a motivuje je ke zdravému životnímu stylu. Tehdy prvně mluvil před kamerou. Nevěděl nic o tom, jak natáčet a stříhat videa. Neměl ani dost času, a přesto tímto nápadem začal něco výjimečného.

Tomáš Jehlička, trenér fitness, autor online fitness programů a motivátor.
Od mala sportoval, ale i on prošel svou cestou pokusů a omylů, než přišly první výsledky a nápad s webem s online cvičením. A neskončil jen u něj… Přesto se v dnešním rozhovoru chci soustředit hlavně na ten, který jsem měla možnost jako uživatel sledovat od samého začátku: Výzva 21 dní.

Ale začneme pěkně od začátku…

Tomáši, kdy si ty sám začal s posilováním a kdy přišly první výsledky?

Tohle je těžké říct přesně, protože od mala jsem se věnoval sportu. Zhruba na začátku puberty mi rodiče pořídili činky a jako většina amatérů jsem dělat kliky, bicepsový zdvihy a lehsedy. Do toho jsem začínal s fotbalem a opouštěl tréninky tenisu.
Tehdy jsem cvičil bez konkrétního plánu a bez jasného cíle. Neměřil jsem své pokroky. O jídelníček jsem se vůbec nestaral a jedl, co mi přišlo pod ruku. Nicméně po pár měsících jsem viděl náznaky toho, že se někam posouvám.

 

Náznaky změny a změna je ale rozdíl. Cos musel začít dělat jinak, abys dosáhl svého cíle?

Chtělo to získat více informací a nejbližší zdroj byl pro mě internet. Hledal jsem na českých kulturistických portálech a diskusích, ale nefungovalo to podle mých představ. Zabrousil jsem tedy na anglicky psané weby, kde se mi otevřelo téměř nekonečné pole možností a informací. Postupně jsem nacházel to, co jsem chtěl a inspiroval se od trenérů, kteří se zaměřovali na posilování doma a s vlastní vahou těla. Vyzkoušel jsem sám na sobě intenzivní tréninky, které mě konečně dostaly do formy, i když všichni jinak doporučovali pomalé klusání podle tepové frekvence.

To mi otevřelo oči, protože se mi zdálo, že tu každý žije v nevědomosti a nezná nic moc jiného. Tehdy mě napadlo, že to můžu změnit a mluvit o tom, co moc lidí ještě neznalo – o intervalovém tréninku – a ukázat lidem, jak posilovat doma bez drahého náčiní.

 

Proč ses rozhodl věnovat fitness profesionálně?

Asi bych neřekl přímo fitness, i když to zastřešuje vše, co dělám v osobním životě a taky i pro ostatní lidi. Mě je spíš bližší zdravý životní styl, přestože je to hodně zprofanované. Jde o to, že žiju podobně jako většina lidí. Během dne pracuju a navečer si zatrénuju. Nechodím na žádné soutěže ve slipech, ale jednoduše se starám o to, co jím, pravidelně trénuju a překonávám sám sebe. Proto mi výraz fitness moc nevoní. 🙂

Každopádně je těžké říct jeden konkrétní důvod nebo moment, kdy jsem se rozhodl tomu věnovat. Jak už jsem psal, vždy jsem měl ke sportu blízko. Na druhou stranu jsem ale nikdy nevypadal tak, jak bych chtěl, což mě přivedlo k posilování. To byl asi prvotní impulz. Nebylo to ale moje svobodné rozhodnutí a podobně jako u většiny lidí za tím byla vnitřní nespokojenost…

Pak jsem začal hodně číst a hledat rady na internetu, jak už jsem psal. Přicházel jsem tomu víc a víc na chuť. Když se mi začalo dařit a bylo to na mě vidět, tak mi brácha navrhnul, jestli nechci založit stránku o cvičení, protože sám tehdy vytvářel weby. Cvičil jsem výhradně doma a tak přišel nápad založit portál Cvičení doma. Tím to všechno začalo.

Zprvu se mi ta myšlenka nelíbila a vůbec se mi do toho nechtělo, protože začínalo léto a já měl celé 2 měsíce prázdnin před sebou. Navíc jsem si v té době nemyslel, že vím tolik, abych někomu mohl říkat, co má a nemá dělat. Nakonec jsem ale prázdniny vyměnil za sestavování tréninků, natáčení a focení cviků, psaní článků a dalších textů, abychom v září mohli stránky spustit.

Ani jsem si nedovedl představit, jak moc mě to začne bavit a lidem se to taky moc líbilo. Přestože jsem si myslel, že nevím skoro nic, tak jsem měl pořád mnohem větší znalosti než drtivá většina začátečníků. Nebojím se říct, že jsem v tom našel jednak smysl života, protože předávat své zkušenosti a znalosti je skvělá věc, a za další se z toho po mnoha letech stalo i živobytí. Za to díky moc všem mým fanouškům a příznivcům.

Wow, krásný příběh kdy člověk následuje svou vášeň. Ale to ještě není ta chvíle, kdy si spustil Výzvu 21 dní…

Ano, to máš pravdu. Pochopitelně s tím, jak se portál Cvičení doma rozrůstal, začalo se víc a víc lidí ptát, co by měli jíst, jak mají cvičit a jestli bych jim nesestavil individuální plán. Bylo jasné, že na sobě chtějí makat víc a pokračovat v tom. Proto jsme po pár letech vytvořili web www.trener-online.cz, kde jsme s lidmi pracovali více do hloubky. Už se to ale vzdálilo původní myšlence cvičení doma, a tak jsme přemýšleli, jak se lidem opět přiblížit a napadlo nás představit vše na videu.

 

Jak tedy vlastně Výzva 21 dní vznikala?

Začátky byly krušné. Dodnes vzpomínám, že to bylo nejnáročnější pracovní období, které jsem zažil. Tehdy jsem neměl nikoho, kdo by mi pomohlo se stříháním videí, natáčením a dalšími věcmi. Taky jsem nikdy předtím nemluvil na kameru a všechno se to seběhlo poměrně rychle. Do toho mě koncem ledna čekala nelehká zkouška ve škole.

Proto mě pobavilo, když se tehdy na setkání Digital Summitu někdo zeptal: „Kde mám najít čas na natočení jednoho videa týdně?“ Zkrátka leden 2014 byl měsíc bez víkendu a bez volna. Přelívalo se to z práce do školy a ze školy do práce. Ovšem toto nabité období přineslo i své ovoce a započalo něco výjimečného. 🙂

 

Někdo řešil jak točit jedno video týdně a ty sis našel čas na celý program. Odhadneš kolik hodin práce si tomu věnoval a co bylo tehdy – kromě videa – nejtěžší?

Přiznám se, že svou pracovní dobu nemám pevně stanovenou, ale vím, že to nekončilo mnohdy ani v deset večer… Ze začátku byl problém říct na kameru souvisle a srozumitelně několik vět najednou. V reálu pak takovým stylem natáčíte 4 minuty videa klidně i 3 hodiny, a to člověka hodně vyčerpá. Tomu ale předchází příprava textu, abych se neopakoval a celá řeč dávala smysl. To zabere taky nějakou tu hodinku. Nakonec je třeba si přehrát jednotlivé záběry, dát je dohromady, sestříhat je a uložit finální video, které nahrajete na YouTube.

Chodil jsem tehdy spát dost pozdě a vstával poměrně brzo, protože hotovým videem práce nekončí, ale spíš začíná, jelikož je člověk zaplaven komentáři na Facebooku a emailu. Takových 10-12 hodin denně se tomu člověk určitě pověnuje.

Nejtěžší však bylo tohle všechno skloubit s dalšími aktivitami a věnovat se taky svým blízkým. Naštěstí se takto extrémní období neodehrává tak často, aby člověk nemohl zatnout zuby a zvládnout to.

 

Začalo to tedy jediným videem na webu trener-online.cz. Kolik lidí prošlo historicky první Výzvou 21 dní?

Tady si nejsem jistý, jestli vím přesné číslo. V průběhu dalšího vývoje jsme změnili poskytovatele emailové komunikace a k původním statistikám už teď není přístup. Pamatuji si ale, že za prvních 5 dní, než se Výzva přímo spustila, v lednu 2014, čekalo na první video téměř 4.000 lidí. V průběhu dalších tří měsíců se ale toto číslo rozrostlo na 25.000 lidí.

 

Vzpomínám si na ten pocit, když jsem loni o prázdninách dostala pozvánku k nové Výzvě 21 dní. Nový web, nová videa, vyladěné e-maily – byla to úžasná změna. Co se za těch 8 měsíců vlastně stalo?

Jednak jsme několik dalších týdnů pracovali na Pokračování Výzvy, protože každému je jasné, že 21 dní nestačí na skutečné zázraky. Potom jsem potřeboval taky nějaký odpočinek, který ale bohužel nebyl tak dlouhý, jak bych si představoval. Jak jinak přišla na řadu škola a dvojí státnice a těm předcházelo stěhování. Nicméně červen a červenec jsme se opět zaměřili na posun Výzvy dál.

Tvořili jsme web a taky novou část videí zdarma, kde jsme se více zaměřili na motivaci a vysvětlení základních principů přeměny postavy, protože právě tyto základy většině lidí chybí. Stejně jsme si uvědomovali, že moc lidí neví, kdo jsem, co dělám a jak jsem se k tomu dostal, a proto jsem účastníkům rekapituloval i svůj příběh.

Toto jsou ale věci víceméně viditelné na první pohled. Pak je tu ale programátorská a technická část, kde se musí nastavit automatické procesy pro všechny emaily (celkem jich je už 176), pro platby a další oznámení.

 

Spousta práce! Ale zpět k samotnému projektu. Jak už si sám zmínil, Výzva 21 dní není tvůj první projekt, v čem je tedy jiný?

Výzva je hodně odlišná, jak po uživatelské tak po technické stránce. Pro účastníky je nejprve k dispozici 14 videí zcela zdarma, kde s nimi cvičím, pracujeme na změně jejich postoje, hodně na motivaci a taky zabrousíme k zamyšlení nad jídelníčkem, aby si odnesli kompletní informace. Dále je čeká 21 dní plných drobných změn. Nechci po lidech, aby ze dne na den změnili své dlouho zaběhlé zvyky, a proto postupujeme krok po kroku – den po dni. Vše je natočeno na videu a funguje taky plná individuální podpora skrze komentáře pod jednotlivými videi.

Každý den mají účastníci pouze 1 úkol, což zvládnou opravdu všichni. Postupně tak začnou trénovat, změní svůj jídelníček, podpoří svou motivaci, vidí změny a nejsou zatíženi příliš mnoho věcmi najednou. Jakmile si vše osahají, spojíme to dohromady a přidáváme k tomu další a další úpravy, aby jejich režim byl maximálně vyladěný.

Po technické stránce zase funguje hodně věcí automaticky, jak už jsem se zmínil. Jednotlivé emaily tedy chodí každému individuálně bez našeho přičinění, což nám dává čas odpovídat na dotazy, rozvíjet projekt dál a pracovat na nových věcech. Za to patří velké díky systému SmartEmailing a celému jejich týmu včetně Davida Kirše.

Stejně tak při objednávce se automaticky posílá faktura a po úhradě jsou zákazníkovi zaslány přihlašovací údaje a bonusy. O to se zase stará FAPI. Díky tomu se do Výzvy přihlásilo přes 100.000 lidí a prémiovým programem prochází či prošlo přes 3.000 účastníků.

Teď o prázdninách jsi spustil další vylepšenou verzi Výzvy 21 dní, jestli dobře počítám tak čtvrtou. Jsou to změny, ke kterým tě motivují účastníci předchozích výzev?

Změny vychází spíš z naší iniciativy posouvat projekt neustále dál a předávat lidem větší a větší hodnotu. Proto jsem pro lidi připravil speciální členskou sekci, která je zdarma a mají v ní video-tréninky na 4 týdny s ukázkami cviků a motivačními videi o stanovování cílů, posílení pozitivního postoje a disciplíně.

Pár měsíců předtím jsem ale pro členy prémiového programu vytvořil Výzvu pro pokročilé, o které jsem naprosto přesvědčený, že bude mít skvělé výsledky a ukáže lidem jejich plný potenciál kondice, síly a vyrýsované postavy.

 

Vyrýsovaná postava je třeba i můj cíl v rámci Výzvy 21 dní. Co vnímáš jako největší problém v cestě za zdravým a pevným tělem?

Toho by se dalo vymyslet hodně, ale asi největší problém mají lidi ve své hlavě. Když člověk cvičí a stravuje se zdravě, pak podle toho i vypadá. Je to zcela prostý zákon akce a reakce. Bohužel v dnešní době internetu mají lidi přístup na tisíce webů o cvičení, jídle a hubnutí, a během několika minut si mohou přečíst 5 různých názorů na stejnou věc.
Když máte na výběr z příliš mnoho možností, tak si nakonec nevyberete vůbec nic…

S tím taky souvisí, že lidé nevydrží dostatečně dlouhou dobu, aby viděli výsledky a chtějí úžasné změny za pár týdnů. Proto si najdou další skvěle vypadající program na hubnutí a zkusí ho. Opět u něj nevydrží a takhle to jde dál.

Vše to ale souvisí s tím, co se odehrává v naší hlavě. Abychom začali cvičit a vydrželi u toho, musíme mít motivaci, která vychází z nás samotných. Musíme mít tu hnací sílu uvnitř v sobě a díky tomu si vytvořit pozitivní zvyky – že budeme pravidelně cvičit a zdravě jíst. Proto se na začátku Výzvy 21 dní zaměřuji právě na nastavení pozitivního uvažování nad zdravým životním stylem.

 

Ve Výzvě se ti ale nastartování motivace daří. Jakých nejzajímavějších výsledků dosáhli klienti během těch 3týdnů?

Typicky se lidem podaří zhubnout 2-5 kilo a několik centimetrů, ale nejzajímavější je změna jejich pohledu na věc. Zpravidla si totiž nevěří, protože už leccos vyzkoušeli a vždy to nakonec dopadlo špatně. Tady ale po 21dnech vidí, že to šlo poměrně hladce a baví je to. Sice změna není až tak dramatická, ale zato si dovedou představit takto žít i nadále. Stačí tomu dát volný průběh, pokračovat týden co týden v nových video-trénincích a jíst zdravá a chutná jídla. Jakmile si lidé projdou dalšími 9týdny Pokračování Výzvy a mají za sebou celých 12 týdnů programu, shodí okolo 10 kilo a uberou 12-18 cm v pase.

Ovšem zdaleka největším skokanem byl Pavel, kterému se v rámci naší soutěže podařilo za první 4 týdny shodit 15,5 kilo a rovných 20 centimetrů v pase. To je vskutku obdivuhodný výsledek!

Na závěr se musím zeptat: Tome, jaký je to pocit vidět, jak měníš lidem životy?

Je to pochopitelně úžasný pocit a ještě více jsem si to uvědomil po zhlédnutí filmu Proměna (The Shift) od Wayna Dyera. Někdy si to ale úplně neuvědomuji, dokud to od lidí přímo neslyším. Je ale vidět, že se moje poselství šíří dál a dál a lidé si to říkají navzájem. Jen si říkám, že by lidé mohli být ještě sdílnější a otevřenější. Hodně lidí si své úspěchy nechává pro sebe, což je škoda. Na druhou stranu jsem optimista a věřím, že se to časem bude měnit k lepšímu 😉

 

Díky Tome za úžasný rozhovor a přeji Výzvě 21 dní další spokojené klienty, kteří změní nejen svou postavu k lepšímu 🙂

 

Přidejte se i vy a začněte Výzvu 21 dní!

„Pracovala jsem 12 hodin denně, pracovala jsem o víkendech i na dovolené, byla jsem stále tak výkonná… a najednou to přestalo fungovat. A já nechápala, co se děje…“
Splnila si vše, co chtěla a přesto se necítila dobře…
Co se děje? je otázka, kterou si velkých firmách, ve světě, který je tak náročný, soutěživý a více mužský než ženský, klade v tichosti nebo nahlas více a více žen. Pokud ovšem dříve nevyhoří…

(Pokračování textu…)

Dnešní doba je přeplněná informacemi a ne vždy nás baví číst nekonečně dlouhé texty. Nejen na webech. Ale s videem… to je jiná!

(Pokračování textu…)

„Jak by asi vypadal můj život, kdybych se měla už v 18 ráda? A kdybych věděla, že se mám mít ráda…“ zdánlivě řečnická otázka může znamenat rozdíl, který si možná ani nedokážete představit, ale udělá opravdu hodně!

Začátky jsou různé. Některé působí snadně, jiné jsou bolestivé a zdlouhavé. A často ty „skutečné“ začátky našich rozhodnutí, jsou mnohem dál než tušíme. Ale abychom došli, nebo spíš vůbec vyšli na cestu ke svým snům, musíme začít změnou sebe sama. V tom jsou si všechny začátky podobné.

(Pokračování textu…)

Tenhle článek ne a ne vzniknout. Vždy přišlo něco důležitějšího – jako třeba poctivý spánek v obležení mých dětí. S tím prostě nelze bojovat (rodiče vědí!). A tak se mám v měsíci lásky ráda hlavně já sama, tak jak to učíme naše ženy, a říkám si, že tenhle článek prostě vznikne až bude ten správný čas: „Věř více procesu, že věci se dějí přesně tak, jak mají!“

Možná to taky znáte, a jestli s tím právě teď bojujete, třeba byste mohli na chvíli přestat. A než vám nepokoj duše nedá nepokračovat, začtěte se do toho nejlepšího, co na blogu Ženy ženám zaznělo během dubnových dní.

(Pokračování textu…)

Znáte ty chvíle „zrychleného žití“ kdy chytáte jen ozvěny událostí? Tak přesně takhle bláznivě, občasně i příjemně volně, se poslední dny cítím. Nebylo proto divu, že od brzkého rána byly věci jinak. Přestože jsem ještě po půlnoci nespala a dodělávala, co bylo třeba (klasika!), ráno jsem vstala svěží a přesně podle plánu i odešla – ano, neběžela jsem s jazykem na vestě! – na nádraží a na informačních tabulích jsem ještě před svým spojem viděla i dalších pět, které odjížděly dřív. To jsem ještě nezažila. Neuvěřitelné!

Jeli jsme v tandemu s Michalem, viděli svítání a byla to příjemně strávená cesta, přesně taková, která uteče a vy ani nevíte, že to byly 3 hodiny. Cestou na Nálepku nás provázelo slunce a já prvně zažila ten pocit, kdy někam přijdete a jste to pak VY, kdo všechny vítá. No ano, byli jsme tam zkrátka první!

 

Škatulata, přesedněte

První výzva dnešního dne byla sednout si jinam, než kde vždy sedíme. Nejet v automatu, nezískávat stále stejný pohled na podobné události. Tento přístup – změna úhlu pohledu – se hodí na cokoliv, ale často si nevšimneme, že přišel čas to udělat. Váš automat převzal komplet vedení a pak je fajn to nabourat a nezapomínat, kdo je tvůrce! První sdílecí kolečko o tom, co se od posledního setkání stalo a jak se máme, předčilo má očekávání. Jako mluvící předmět jsme si posílali nádherně vymalovaný pyj z Bhútánu, který na nás dokonce velmi něžně valil očka 🙂 Přestože to bylo veselé, musím zmínit, že držet ho dávalo opravdu neskutečnou energii. Každý v tu chvíli nepřehlédnutelně pookřál, byl přítomnější a prozářenější.

 

Téma dnešního setkání opět navazovalo na ta předchozí a nádherně korespondovalo s vizí ekonomické prosperity pro letošní rok – PENÍZE! A protože zážitek, osobní zkušenost je to, co člověku dává ty nejcennější vhledy, měl pro nás David několik úkolů s energií peněz a tak jsme je na sebe nechali působit. Určitě doporučuji! Nic nehodnotit, jen sledovat své pocity a myšlenky. Zajímavé také bylo bytí s penězi, které běžně v peněžence nenosíme. Mě třeba stačila jedna petitisícovka a musím říct, že se Oldřichovi (budiž mu kreslířské nebe lehké!) moc povedla a překvapilo mne, jak hodně jsou výrazné prvky pro slepce. To jsem si vážně nikdy nevšimla, vy ano?

 

Posviťme si na vzdělávání

S úžasným nudličkovým vývarem jsme se ve skupince sešli na zahradě, abychom probrali pokračování sebeláskové revoluce. Po fenomenálním úspěchu knížky Lucky Kolaříkové Učebnice sebelásky nás čekají nejen videa zdarma, dva živé webináře, ale hlavně vytuněná, a naprosto nádherná, Škola sebelásky na Miowebu.
Celou tu slávu pak završí velká živá Sebeláska v Brně na konci června. Je na co se těšit!
Současně to samé chystáme i s jiným legendárním programem, ale na to si ještě musíte počkat, tvoření vrcholí, přípravy jsou v plném proudu….

Odpoledne se neslo v duchu vzdělávání, ale hlavně sebevzdělávání. Jak to máme, jak využíváme dané možnosti a jaké způsoby vzdělávání jsou pro nás zajímavé a proč? Kdo nás už trochu znáte, víte, že ve firmě máme ke vzdělávání spoustu příležitostí. Kromě firemní knihovny i nesčetné online programy, a to nejen vlastní výroby. Kromě toho je právě v běhu Boží koučink přímo na míru 2.0 a nedávno proběhlo první EduCircle, jehož cílem je předávat si vzájemně užitečné znalosti napříč pozicemi a získávat tak větší přehled z různých oblastí. Já byla nadšena, protože jsem se dozvěděla spoustu pro sebe užitečných věcí ohledně publikování a reklam.

Po vyřešení otázky s přijímacím ceremoniálem do firmy (jo, být s námi není jen tak a ještě nás není dost, stále někoho hledáme!) se opět dostala do popředí právě ta vzdělávací a to: Čím by měli projít noví členové týmu Firmy 2.0 a co by měli umět? V té souvislosti vzniká speciální firemní rozcestník, kde, kromě důležitých informací o nás, budeme mít možnost sdílet postřehy na vzdělávací programy, akce a knihy. Tak na to se moc těším…

 

Hlavní je potkat se

Někdy není třeba vyřešit spoustu věcí. Někdy je jedno, co se řeší a zda se to vyřeší, protože pokud každý pracujeme někde jinde, to nejlepší a nejužitečnější pro nás je potkat se. Vidět se tváří tvář a být spolu, nasávat atmosféru, ujistit se, že tohle je to, co chceme.

Asi jsme všichni pracovali tak zapáleně, že právě na tohle jsme zapomněli. Duben byl měsíc nesetkávání. Většině z nás se nepodařilo v rámci individuálních setkání domluvit se a prožít společný nepracovní čas a lépe se poznat. Za sebe musím říct, že jsem se alespoň nemusela cítit tolik provinile se svým čtyřměsíčním setkávacím skluzem. V květnu je tak nová šance pro všechny a navíc online pracovní čtveřice mají mnohem větší šanci a mohly by být uskutečněny.

 

***

Jedeme do Prahy. Oblohu postupně halí červánky a my si povídáme o tom, co nás zrovna napadne. Tyhle cesty domů v autě s Kačenkou za volantem prostě miluju. Nevím proč, a můžu sedět kdekoliv v autě, ale vždy mám pocit, že je to ta nejlepší jízda života. Ta nejlepší tečka, kdy si věci postupně sednou a vy máte nad čím přemýšlet….

 

Když jsem potkala Markétu Pařízkovou, můj pohled na koně a přístup k nim se totálně změnil. Díky ní jsem pochopila, že koně nejsou jen sportovním náčiním, jak tomu často bývá v konvenčních stájích, ale že jsou našimi UČITELI. Učiteli, kteří nám nastavují pravdivé zrcadlo a to především v oblasti vedení – leadershipu.

Jak sami sebe vedete svým životem? Jste spokojení? A jak vedete druhé? Možná je to právě tohle ušlechtilé a čisté zvíře, které vám s vedením může pomoci…

Přečtete si rozhovor, který připravila naše zapálená redaktorka Katka. Vyzpovídala Markétu Pařízkovou, zakladatelku společnosti Horsense s.r.o. v rámci které pořádá nejen kurzy leadershipu >>>

– Alice Kirš

 

1. Jak se člověk dostane od architektury k práci s koňmi?

Ona to vlastně nebyla cesta od architektury ke koním, spíše se obě tyto věci nesou mým životem vedle sebe. První dům jsem „navrhla“ v 9 letech a můj první kůň byl křeček zapřažený ve vozíčku, víc se na balkon v sedmém patře nevešlo… 🙂

Ke koním mě to táhlo odjakživa, od 11 let jsem s přestávkami navštěvovala různé stáje, ale pořád to nějak nebylo ono. Měla jsem pořád pocit, že se s koňmi musí jít domluvit i jinak. Až jsem narazila v časopisech na přístup, který mi dával smysl. Šlo o přirozenou komunikaci s koňmi, která byla založena na myšlence, že pokud se chcete domluvit s pěti Angličany, tak je jednodušší naučit se anglicky, než každého Angličana učit zvlášť česky. Takže když po koních něco chceme, tak bychom jim měli vyjít vstříc, 80 % by se měl naučit člověk a jenom 20 % kůň. Člověk by si řekl, že to je přece logické. Jenže v prostředí konvenčního ježdění, kde se dodnes nasedá na koně zleva, aby nám při tom nepřekážela šavle, to byla zvláštní novota.

Naživo jsem do přirozené komunikace pronikla na farmě manželů Bednářových, od kterých mám i svého prvního koně.

2. Mohl to být běžný ranč nebo výcvik koní, ale není – pořádáte kurzy, kde koně učí lidi? Jak tahle myšlenka vznikla?

Během vysoké se mi podařilo seznámit s několika zajímavými přístupy. Jedním z nich bylo učení se zážitkem, ke kterému jsem se díky spolužačce Jance Rutrlové dostala.
Zážitková pedagogika staví na tom, že se člověk naučí více z vlastní zkušenosti, než z příruček. A zacházení s koňmi přirozenou komunikací? U toho se bez práce na sobě prostě neobejdete. Takže jednotlivé složky metody tady již byly.

Když pak Robert Pik přišel s Horse Assisted Education (HAE), v našich hlavách zapadly části na svá místa a bylo rozhodnuto. Janka sestavila tým a v roce 2008 pod záštitou Instruktorů Brno vznikl první kurz projektu Spirit Horse. Byl týdenní, experimentální a vyzkoušeli jsme v něm metodu, jak se říká „na lidech“. Metoda nás nadchla a vznikly další kurzy, tentokrát 4 denní, zaměřené přímo na vedení lidí.

A z tohoto neziskového projektu vznikl Horsense, s.r.o. Vznikl hlavně zásluhou Dana France, který je velmi přesvědčivý motivátor a stal se naším poradcem, mentorem a přítelem na telefonu.

 

3. Máte několik druhů kurzů – jaký je nejoblíbenější a proč?

To je těžké říct, hodně záleží na člověku. Někdo má raději kurzy typu Expedice, kde se většina kurzu odehrává v otevřené krajině. Tyto kurzy mívají pomalejší tempo a hojně v nich využíváme prvek putování na koni a s koňmi.

Někdo zase upřednostňuje kurz Leadership, který je kratší, intenzivnější, v rychlejší tempu a bývá v kryté hale s plným zázemím. Obě skupiny mají mají své příznivce, hodně záleží na naturelu člověka. Zrovna teď je o něco větší zájem právě o Leadership.

 

4. Jak probíhá kurz s koňmi? Tj. co všechno čeká účastníka kurzu Leadershipu?

V úvodu se účastníci seznámí s námi, mezi sebou, s koňmi a základní bezpečností pro sebe a své okolí.
Většina kurzu spočívá v řešení různých úkolů společně s koněm a následné práci s prožitky formou společného sdílení a diskuzí.

Cílem každého úkolu je vysvětlit koni, co má udělat a namotivovat ho ke splnění. Je na člověku, jakou cestou toho dosáhne. Většina lidí nemaje návod používá, co je jim blízké a na co jsou zvyklí. A na to jim koně poskytnou okamžitou zpětnou vazbu.

Většinu dne se pracuje ve dvojicích, kdy jeden plní úkol s koněm a druhý jej podporuje, tím se ke zpětné vazbě od koně přidá i lidská. Průběh a výsledek každého úkolu je pak společně rozebrán se zkušenými lektory – kouči, s důrazem na přenos získaných zkušeností do praxe.

5. Jak souvisí vedení lidí s vedením koní?

Ač se to některým lidem může zdát divné, koně mají podobný model vedení, jako lidé. Rádi předají vedení a zbaví se tím odpovědnosti, ale pečlivě si vybírají komu. Je to logické, v přírodě na tom závisí jejich život. Bohužel jsme se naučili koně brát jako čtyřnohou motorku a zapomněli, co všechno nám mohou nabídnout.

Výhoda dorozumění se s koněm je v tom, že pro ně není důležitá verbální komunikace, na kterou jsme se naopak naučili spoléhat my. Koně prostě, na rozdíl od lidí, neukecáte. Je třeba použít řeč těla, prostorovou představivost, předem si rozmyslet, co chcete sdělit a jak. Zároveň být čitelný a motivovat koně, protože odtáhnout nejde, váží totiž přes 300 kg. Stanovit hranice a být důsledný v jejich dodržování, kreativní ve vymýšlení nových strategií „jak na to“ a v neposlední řadě je také důležité umět koně ve správnou chvíli ocenit a pochválit.

To jsou dovednosti, které využijete i mezi lidmi denně, takže komunikace s koněm (nejen pro nás lektory) představuje úžasný prostor pro práci na sobě. To je to, co nás na HAE tolik inspiruje. Koně mají vyšší sociální a emoční inteligenci než lidé, až jim to někdy závidím.

 

6. S jakými pohnutkami nejčastěji přijíždí zájemci na vaše kurzy?

Často jsou to lidé, kteří mají před sebou výzvu vedoucí pozice a chtějí se na ní připravit. Nebo se setkáváme s těmi, kteří vedou a chtějí se ve vedení zdokonalit, podívat se na sebe z jiného úhlu. Někdy jsou to lidé na životní křižovatce, kteří hledají inspiraci. Často jsou to také lidé, které práce na sobě baví, jsou zvědaví na tuto metodu a chtějí se o sobě dozvědět něco nového.

 

7. Co když se někdo koní bojí, ale přesto by rád přijel a měl ten zážitek?

Klidně může přijet, nebude to poprvé… A taky to nebude to poprvé, co odjede o jeden „strach“ lehčí. Těžíme z toho, že na kurzu máme také koně, které si lidé se slabším zrakem občas pletou se psy. Když člověk kouká koni z očí do očí, tak už ze samé podstaty necítí takovou hrůzu.
Co teprve, když mu kouká z očí do uší 🙂

Ale teď vážně. Setkáváme se s tím poměrně často. Respekt ke zvířeti, které nás převyšuje velikostí i silou, je zcela přirozený. Navíc kůň má vlastní hlavu a návod k němu nedostanete. Většinou se nám správným výběrem koně k takovém člověku podaří během pár hodin posunout respekt ke koni na příjemnou úroveň.

Občas přijedou lidé se špatnou zkušeností s koněm, po úrazech, u těch to trvá déle, ale ještě se nám nestalo, že bychom nenašli cestu, jak takovému člověku pomoci.

8. Co všechno se může člověk od koně naučit?

Napadá mě jeden příklad za všechny – z jednoho z prvních testovacích kurzů, který probíhal pod širým nebem a dva dny před tím pršelo. Bylo pozváno několik manažerů a lidí, které metoda zajímala. Mezi nimi bylo jedno „velké zvíře“, známý leader, a ostatní po něm po očku pokukovali.

Při jednom cvičení měl s koněm přeskočit překážku, běželi spolu a těsně před překážkou se otočil, aby se podíval na koně, zakopl a padl obličejem přímo do toho největšího bahna. Všichni jsme zatajili dech. Poté, co jsme ho očistili, vypadal nějaký zamyšlený a moc nemluvil. O chvíli později byl rozbor a když došla řada na něj, řekl: „To bylo přesně to, co dělám zaměstnancům. Zadám někomu práci a místo toho, abych ho nechal ji dokončit, tak ho neustále kontroluji a tím mu v práci překážím.“

 

9. Jaké kurzy aktuálně plánujete?

Teď máme  Horsense Outdoors (17. – 19. 6. 2016)
Je to víkend, ve kterém se snoubí rozvoj a poznání sebe sama s putováním krajinou Moravského krasu. Těžiště kurzu spočívá v kráse a přirozenosti bytí – s koňmi na vlastní kůži – kde nic není „jako“, vše je reálné. Pomáhá otevřít dveře při vedení lidí a budování důvěry, při zvládání obav a nalézání sebejistoty.

Více o akci Horsense Outdoors >>>

Tak naskočte do „sedla“ a zkuste něco nového!

Tělo. Bez něj bychom nemohli v našem světě nic. V něm a skrze něj se projevuje naše duše a realizují se naše sny a představy. Úžasný nástroj, který může být i přítěží. Ale ne sám o sobě. Naše tělo je naše zodpovědnost a je obrazem nejen toho jak a co jíme, a jak se pohybujeme, ale hlavně jak, o čem a proč smýšlíme.

Za tímhle nehledejte ženu, ale „mozek, který vám namluví všechno, co mu dovolíte„. Nejen s tímto zjištěním odcházela pod dvou dnech Veronika Heraltová – úžasná a silná podpora týmu Ženy ženám – z dvoudenního semináře Andyho Winsona nazvaného Telo ako dôkaz. Ostatně byla jsem překvapená, když žena štíhlá jako proutek šla na kurz, který jsem vnímala primárně jako „hubnoucí“. Můj omyl mi vyvrátila šťavnatým rozhovorem 🙂
Dobrou chuť 😉

 

1. Bylas na semináři Tělo jako důkaz. Jsem překvapená, protože nemyslím, že potřebuješ zhubnout! Co tě vedlo právě na tento kurs?

Na tento seminář jsem dostala pozvání od kamarádky Hanky Trnčákové, která s Andym Winsonem spolupracuje.
Prvotní myšlenka byla ve velkém zájmu poznat Andyho. Jak pracuje s lidmi, jaký je to člověk, jaký je to kouč. Znala jsem jej do té doby jen z videí. Vzhledem k tomu, že mě David dokáže vždy velmi rychle nadchnout, namotivovat, očekávala jsem podobný stav i u Andyho.

A koneckonců si nemyslím, že by tento seminář byl pouze pro ty, kteří chtějí zhubnout. Na semináři bylo mnoho krásných lidí. Vlastně byli krásní všichni, jen někteří byli více boubelatí a někteří zase hodně štíhlí.

 

2. Splnilo se tvé očekávání? Jaký byl Andy Winson naživo?

Naprosto úchvatný. Plný energie. Pořád nás vybízel k hravé dynamice, tancovali jsme, hodně jsme sdíleli, nechal nás mluvit, pokud jsme měli tu potřebu. Byl krásně oblečený a vyzařovala z něj mužská síla. Za mě dostal 1* 🙂

 

3. Přestože šlo o pozvání, nepřijala bys, pokud by sis nemyslela, že dostaneš odpověď na něco, co v životě hledáš… Našla si svou odpověď?

Vzhledem k tomu, že nejsem žádný „seminářový turista“ a neznám do detailů práci různých koučů a mentorů, konkrétní otázky jsem neměla. Zajímalo mne ale, zda ve mně dokáže Andy s tímto tématem vzbudit zájem a třeba i nadšení, nebo mne v něčem posune. Jestli se najde něco, pro co bych se mohla po jeho semináři nadchnout.

Měla jsem myšlenku, že bych se ráda vrátila k stravovacím návykům, které jsem měla zhruba před rokem a půl. Byla jsem vegetarián a z velké části na vitariánské stravě.

 

4. Jaké nejzajímavější zjištění sis odnesla?

Všechno jde, když se chce. A když jsme si toho vědomi.
A taky, že mnoho věcí, které v sobě máme spojené s jídlem jsou jen rodinné frekvence a zažité postupy ve kterých jsme vyrůstali. Že spousty situací spojených s jezením je spojeno s emocemi. A to je bohužel i můj případ.

Jako dítě jsem měla jakousi lehkou formu dětské mentální anorexie. Jídlo pro mne bylo za trest. Dneska už mám tohle téma zpracované, ale v době kdy rostete a cítíte se omezovaní tím, že prostě musíte jíst, i když nechcete a v době puberty nejste nijak zajímaví, protože vypadáte jako nemocní, je to hodně silné. A za všechno mohla psychika, se kterou si mí rodiče tehdy nevěděli rady i když se mi snažili pomoci tak, jak to uměli nejlépe.

Zajímavé zjištění bylo spojené s rozebíráním emočního hladu. Emoční hlad je mi velmi dobře znám a rozhodně nemůžu říct, že bych na to byla nějak pyšná. Občas mi to hodně vadí.

 

5. Emoční hlad taky znám. Dostala si návod, jak s tím pracovat?

Nejdůležitější je asi být si toho prostě vědoma. Vědět o tom, že to existuje a v té dané chvíli si to popsat.
To, co cítíš v oblasti břicha, je hlad klasický. Prostě se musíš najíst.
To, co cítíš od oblasti hrudníku nahoru, je hlad emoční.
Uvědom si to, vydefinuj si proč se ti to děje a pak to zpracuj, ale ne jídlem!

 

6. Lze emoční hlad naprosto odbourat?

Věřím tomu, že ano. Ale kdo by odolal malé chuti něco sezobnout 😀

 

7. Co je teď pro tebe největší výzva s tím, co ses dozvěděla na semináři?

Uvědomovat si, jestli to, co cítím, tedy hlad, je potřeba ze strany těla, nebo emocí.
A taky to, že pokud mi něco nechutná, tak se to dá krásně přepsat.

Byla jsem svědky přepisu a velmi zajímavého procesu. Účastník miloval čokoládu a nesnášel grapefruit. Během povídání si s Andym a definování co je super na čokoládě a co mu nechutná na grapefruitu, to celé přehodnotil. Čokoládu neotevřel a s chutí se zakousl do grepu.

 

8. Wow, to bych taky potřebovala. Zkusila sis už nějaké jídlo takto „přepsat“?

Jím téměř všechno. Od malička ale nesnáším „dršťkovou“, nebo naši zabijačkovou „prdelanku“.
Možná se jednou odhodlám a zkusím přepsat i tohle, ale zase si říkám, že mi tyhle jídla nic zvláštního nepřinesou, tak nevím, jestli to má vůbec nějaký význam 🙂

 

9. Co ze semináře si začala okamžitě praktikovat a proč?

Právě to rozpoznávání emočního hladu. A taky to, že energie je pohyb. Takže pokud jsi unavená, tancuj, běhej, skákej.
Pokud mám na něco chuť a vím, že to není hladem, snažím se říkat si proč? Proč zrovna teď musím mít ten dortíček. Proč to není chuť na šťavnaté hroznové víno? A proč vůbec jídlo?

Věděla jsi, že rčení „Hlad je převlečená žízeň“ je opravdu pravdivé?
Mozek je lišácký orgán, který ti namluví všechno co mu dovolíš 😀

 

10. Ano, to znám a zkouším pít, když mám hlad, ale ne vždy to funguje. Je na mozek nějaký fígl?

Mozek jsi ty! Pokud se máš ráda a dokážeš si dát ty své důvody, proč něco udělat, nebo neudělat, musíš s tím být úplně srovnaná a netýrat se proto, že to nesplňuje požadavky nějakých obecných parametrů. Musíš se prostě cítit dobře.

 

11. Jedna věc, pro kterou bys tenhle kurz doporučila, nebo si ho sama zopakovala!

Energie toho semináře. Byla jsem jak přikovaná celé dva dny ve víru sdílení, pohybu a hltání informací.
Mě se tam líbilo a chystám se na Andyho znovu. Za ty zkušenosti mi to opravdu stojí.

 

Díky za inspiraci…