Audio verze
Podcast na iTunesVzpomínám si na dobu, kdy jsem chodil na gymnázium. To jsem měl strach něco říct v hospodě, měl jsem strach něco říct holce, měl jsem strach postavit se před třídou a něco říct. Vzpomínám si na dobu před deseti lety, kdy bych si ani náhodou nedovedl představit, že bych si stoupl před kameru a začal mluvit. Vzpomínám si na dobu před sedmi lety, kdy jsem psal svůj první blogový článek a měl jsem obrovský strach, co se stane, až ho publikuji na svém blogu. Co na to lidé řeknou, co si budou myslet, kam mě zařadí, co se stane. Měl jsem ohromný strach z mnoha věcí, které jsem v životě chtěl dělat.
Dnes však vidím dvě obrovské věci, které mi pomáhají můj strach překonávat. Existují dvě věci, které když se vám podaří rozpoznat, tak najednou se věci stanou lehčí, najednou ten strach nebude už tak obrovský a nebude zaujímat tak veliké místo ve vašem životě.
Tou první věcí je, že strach tady byl, je a bude a je přítomen v hlavách všech lidí na světě. Já osobně teď mám strach, vy máte strach, jsou situace, kdy všichni máme strach, všichni prezidenti všech států na světě, všichni úspěšní sportovci, herci, obyčejní lidé, všichni máme svoje strachy a budeme je mít nejspíš celý život.
Nebojujte se strachem
Strach není něco, čeho byste se mohli zbavit, strach není něco, co nás najednou na lusknutí prsty opustí, strach není něco, s čím byste měli neustále bojovat a bojovat a překonat to, zvítězit, a jednou strach nebude přítomen ve vašem životě. Pokud je ve vašem životě přítomný boj se strachem, nejspíš je to boj, který nikdy nevyhrajete a ve kterém teď ztrácíte obrovské množství energie.
Přijměte, že strach tady s vámi bude pořád. Přijměte, že strach mají všichni lidé, které obdivujete, že strach je prostě součástí naší lidské přirozenosti. Když přijmete váš strach, přijmete sami sebe a přijmete vaši součást a přestanete ji odmítat, tak tím, že ji přestanete odmítat, se na nějaké úrovni zintegrujete a stanete se celistvější.
A tak první věc je – myslete a vzpomeňte si na to, že strach tady je, že je přítomen neustále v našich hlavách a nemá smysl s ním bojovat. Je ale důležité uvidět, že strach je jenom jedna součást hry zvané život. Pokud se podíváte na váš svět nebo na váš život a někde v tomhle prostoru je přítomen strach, možná je někde nahoře, já ho vidím jakoby za mnou, trošku mě pozoruje, je důležité uvidět, že to je jenom jedno místo, ale kolem je spousta jiných věcí.
Nedávejte strachu svou pozornost
K prvnímu uvědomění, kdy přijmete strach, patří ještě to, abyste mu nedávali takovou pozornost, jako mu dáváte teď. Pokud neustále hledáte důvody, jak se zbavit strachu, jak se strachem pracovat, jak s ním bojovat, jak ho vymizet, tak se nejspíš děje to, že se celý svůj život díváte na ten svůj strach, ale nevidíte všechny ty věci, které jsou neustále přítomny kolem.
Takže změňte pozornost, přestaňte neustále pozorovat strach a začněte pozorovat všechny příležitosti, které jsou kolem. Pomůže vám v tom druhé uvědomění, ta druhá věc, která se pojí se strachem, je uvidět, že strach není nic jiného než myšlenka ve vaší hlavě. Strach není žádný člověk, který stojí vedle vás s palicí a chce vás srazit každou chvíli, kdykoliv se začnete bát. Ne, strach je jenom něco, co se vám právě honí hlavou.
Strach je jen příběh ve vaší hlavě
Když uvidíte, že všechny strachy, které máme, strach oslovit někoho, strach mluvit na veřejnosti, strach říci si o něco, strach dovolit si věci, nejsou reálné věci, jsou to jenom naše představy, naše příběhy, naše myšlenky, které nám běží hlavou, tak po čase se stane, že ve chvíli, kdy se ve vašem zorném poli objeví strach, tak ho necháte jednoduše projít, nebudete mu dávat pozornost.
On se objeví a vy ho necháte projít, protože budete vědět, že za tím strachem je spousta jiných, lepších, krásných myšlenek a nemusíte tomu strachu věnovat pozornost. Se strachem jsme se setkali už tolikrát v životě, tolikrát jsme se všichni báli, tolikrát jsme se obávali, strachovali jsme se, že když přijmeme, že tohle je součást našeho života, a přestaneme tomu věnovat tak šílenou pozornost a jednoduše ty věci necháme projít, často právě tímto ten vlastní strach překonáme, přejdeme přes něj, respektive nám nebude najednou tolik vadit.
Když půjdete na to pódium a začnete mluvit pro lidi nebo začnete natáčet video, psát e-maily, články, nejspíš neustále budete mít strach, i když tuhle věc uděláte popáté, podesáté, podvacáté. Se mnou je teď také přítomen strach, který mě sleduje, co říkám, jestli to říkám správně, zda je to dostatečně chytré, inteligentní, super, inspirující, motivující… Ten strach je tady přítomen, ale já ho pozoruji, začali jsme se kamarádit a už mě neparalyzuje a nechává mě dělat moji práci, moje věci.
Zkuste se inspirovat těmito dvěma věcmi, se kterými pracuji. Přijmout, že strach je tady pořád se mnou, a trénovat, že strach je jenom myšlenka, kterou nechávám projít. Někdy to procházení trvá třeba několik hodin, někdy to je i několik dní, ale zatím vždycky odešel. Takže v tomhle vám držím palce.
Říjen je transformační měsíc. Pociťuji to až do morku kostí už nějaký ten pátek. Nejinak je na tom naše dvounulácká parta. Vím to, protože minulý pátek proběhlo pravidelné setkání Firmy 2.0 v naší brněnské základně. Bylo to tak supr, že jsem úplně zapomněla fotit – paparazzi fotky budou příště 😉
Cesta byla trochu divoká. O tom, jak dlouho jsem spala, pomlčím. Díky překážce na trati se z půlhodinové cesty do Kolína stal 80minutový elaborát. A tohle zpoždění se s námi táhlo až do cíle. Korunu tomu nasadilo počasí – Brno nás přivítalo silným deštěm. Kdekoho by to mohlo rozházet, ale jak poznamenala Katka Fišerová: „Nás nezastaví nic!“
Sešli jsme se v hojném počtu a hned z kraje jsme se vzájemně přesvědčili, že výtahy našich životů s námi hrají nekalou hru. Bez výjimek! Do sklepa sjíždíme se zběsilou pravidelností… ale jinak se máme „fajn“. Alespoň teď, v tuhle chvíli, kdy víme, že jsme na tom podobně. Tak mne napadá, že pokud tyhle naše jízdy budou s neochvějnou pravidelností končit ve sklepě, nebude to zas tak zlý, jak jsem se obávala: můžeme udělat pěknou párty 🙂
S odvahou sdílet svůj strach
Po úvodním kolečku a malé pauze, kde jsme se hlavně my opozdilci mohli přivítat s týmem, se slova ujal první host. Pozvání přijala Lucie Kolaříková – expertka na sebelásku a práci se strachem, a právě odvaha a strach bylo téma, o kterém jsme si nejen povídali, ale aktivně s ním pracovali. Odhalili jsme biče našich vnitřních poháněčů a rozpětí našeho vlivu. Ve skupinkách jsme přiznali své obavy a strachy a vytvořili z nich pak žebříček toho, co nás pálí, tedy straší 😉 . Kromě jiného jsme dostali několik skvělých návodů pro práci se strachem!
Dopolední program vyvrcholil neskutečně silným úkolem: „Napište to nejodvážnější, co jste v životě udělali.“ A aby to nebylo málo, měli jsme napsat „kvalitu, kterou se světem zatím nesdílíme“. Největší challenge ale nastal v moment, kdy nás Lucie vyzvala, abychom odpovědi úkolu prezentovali před celou skupinou a navíc na čestném místě u flipchartu. Nechala čistě na nás, jak a kdy vystoupíme. Uuuf. Přiznám se, nebylo to jednoduché. Byla to síla. A taky spousta překvapení a kopec odvahy. Výdech, nádech – dali jsme to všichni, yes!
Jdi výš a ukaž kdo jsi!
Po úžasné polévce a uzobávání koláčů jsme si udělali pracovní chlubírnu. Každý jsme se pochlubili se svými pracovními úspěchy a současně jsme sdíleli na co si brousíme drápky a tím jsme ladně získali přehled o dění v celé firmě skrz naskrz. Vyhlásili jsme i superfirmáka – byli dokonce dva a popřáli oslavencům. A došlo i na hobla – guru hobla 😀 !
Na odpoledne přijel Jan Polák – mentor a průvodce Dynamiky bohatství. Profily v Dynamice bohatství všichni dobře známe a ve firmě na tom stavíme svou spolupráci i přínos jednotlivce. Spektrum bohatství je taková „hra“ o růstu v nás a našem talentu, ale i v celku, ke kterému můžeme směřovat. Je to o inspiraci, úhlu pohledu a možnostech výhledu, který si poskytneme…
Spousta podnětů k zamyšlení nad vlastním talentem a tím, jak ho sdílíme, či nesdílíme se světem, jak ho kultivujeme, rozvíjíme a zda ho projevujeme dostatečně v roli, kterou máme v týmu, vyvrcholila šikovným úkolem. Měli jsme oslovit ty, s nimiž přímo spolupracujeme, a položit prostou otázku: „Co mohu udělat, aby se ti lépe pracovalo?“ Skvělá studnice postřehů a zpětné vazby. Supr.
Mne se rozhodně bude pracovat líp a stačila k tomu jediná otázka!
A pak už jen losování dvojiček, loučení a deštivá cesta domů…
Doléhá na mne únava a v hlavě mi doznívají poslední Davidova slova:
„Jsme jako orchestr. Každý máme svůj nástroj a hrajeme. Jde o to, kde chceme hrát – jestli sami někde na ulici, nebo s orchestrem v obrovském koncertním sále…“
Co fakt chci? Já to vím…
A co vy?