Znáte ty chvíle „zrychleného žití“ kdy chytáte jen ozvěny událostí? Tak přesně takhle bláznivě, občasně i příjemně volně, se poslední dny cítím. Nebylo proto divu, že od brzkého rána byly věci jinak. Přestože jsem ještě po půlnoci nespala a dodělávala, co bylo třeba (klasika!), ráno jsem vstala svěží a přesně podle plánu i odešla – ano, neběžela jsem s jazykem na vestě! – na nádraží a na informačních tabulích jsem ještě před svým spojem viděla i dalších pět, které odjížděly dřív. To jsem ještě nezažila. Neuvěřitelné!

Jeli jsme v tandemu s Michalem, viděli svítání a byla to příjemně strávená cesta, přesně taková, která uteče a vy ani nevíte, že to byly 3 hodiny. Cestou na Nálepku nás provázelo slunce a já prvně zažila ten pocit, kdy někam přijdete a jste to pak VY, kdo všechny vítá. No ano, byli jsme tam zkrátka první!

 

Škatulata, přesedněte

První výzva dnešního dne byla sednout si jinam, než kde vždy sedíme. Nejet v automatu, nezískávat stále stejný pohled na podobné události. Tento přístup – změna úhlu pohledu – se hodí na cokoliv, ale často si nevšimneme, že přišel čas to udělat. Váš automat převzal komplet vedení a pak je fajn to nabourat a nezapomínat, kdo je tvůrce! První sdílecí kolečko o tom, co se od posledního setkání stalo a jak se máme, předčilo má očekávání. Jako mluvící předmět jsme si posílali nádherně vymalovaný pyj z Bhútánu, který na nás dokonce velmi něžně valil očka 🙂 Přestože to bylo veselé, musím zmínit, že držet ho dávalo opravdu neskutečnou energii. Každý v tu chvíli nepřehlédnutelně pookřál, byl přítomnější a prozářenější.

Setkání 2.0: s kapkou bhútánské radosti

 

Téma dnešního setkání opět navazovalo na ta předchozí a nádherně korespondovalo s vizí ekonomické prosperity pro letošní rok – PENÍZE! A protože zážitek, osobní zkušenost je to, co člověku dává ty nejcennější vhledy, měl pro nás David několik úkolů s energií peněz a tak jsme je na sebe nechali působit. Určitě doporučuji! Nic nehodnotit, jen sledovat své pocity a myšlenky. Zajímavé také bylo bytí s penězi, které běžně v peněžence nenosíme. Mě třeba stačila jedna petitisícovka a musím říct, že se Oldřichovi (budiž mu kreslířské nebe lehké!) moc povedla a překvapilo mne, jak hodně jsou výrazné prvky pro slepce. To jsem si vážně nikdy nevšimla, vy ano?

 

Posviťme si na vzdělávání

S úžasným nudličkovým vývarem jsme se ve skupince sešli na zahradě, abychom probrali pokračování sebeláskové revoluce. Po fenomenálním úspěchu knížky Lucky Kolaříkové Učebnice sebelásky nás čekají nejen videa zdarma, dva živé webináře, ale hlavně vytuněná, a naprosto nádherná, Škola sebelásky na Miowebu.
Celou tu slávu pak završí velká živá Sebeláska v Brně na konci června. Je na co se těšit!
Současně to samé chystáme i s jiným legendárním programem, ale na to si ještě musíte počkat, tvoření vrcholí, přípravy jsou v plném proudu….

Odpoledne se neslo v duchu vzdělávání, ale hlavně sebevzdělávání. Jak to máme, jak využíváme dané možnosti a jaké způsoby vzdělávání jsou pro nás zajímavé a proč? Kdo nás už trochu znáte, víte, že ve firmě máme ke vzdělávání spoustu příležitostí. Kromě firemní knihovny i nesčetné online programy, a to nejen vlastní výroby. Kromě toho je právě v běhu Boží koučink přímo na míru 2.0 a nedávno proběhlo první EduCircle, jehož cílem je předávat si vzájemně užitečné znalosti napříč pozicemi a získávat tak větší přehled z různých oblastí. Já byla nadšena, protože jsem se dozvěděla spoustu pro sebe užitečných věcí ohledně publikování a reklam.

Po vyřešení otázky s přijímacím ceremoniálem do firmy (jo, být s námi není jen tak a ještě nás není dost, stále někoho hledáme!) se opět dostala do popředí právě ta vzdělávací a to: Čím by měli projít noví členové týmu Firmy 2.0 a co by měli umět? V té souvislosti vzniká speciální firemní rozcestník, kde, kromě důležitých informací o nás, budeme mít možnost sdílet postřehy na vzdělávací programy, akce a knihy. Tak na to se moc těším…

Setkání 2.0: s kapkou bhútánské radosti

 

Hlavní je potkat se

Někdy není třeba vyřešit spoustu věcí. Někdy je jedno, co se řeší a zda se to vyřeší, protože pokud každý pracujeme někde jinde, to nejlepší a nejužitečnější pro nás je potkat se. Vidět se tváří tvář a být spolu, nasávat atmosféru, ujistit se, že tohle je to, co chceme.

Asi jsme všichni pracovali tak zapáleně, že právě na tohle jsme zapomněli. Duben byl měsíc nesetkávání. Většině z nás se nepodařilo v rámci individuálních setkání domluvit se a prožít společný nepracovní čas a lépe se poznat. Za sebe musím říct, že jsem se alespoň nemusela cítit tolik provinile se svým čtyřměsíčním setkávacím skluzem. V květnu je tak nová šance pro všechny a navíc online pracovní čtveřice mají mnohem větší šanci a mohly by být uskutečněny.

 

***

Jedeme do Prahy. Oblohu postupně halí červánky a my si povídáme o tom, co nás zrovna napadne. Tyhle cesty domů v autě s Kačenkou za volantem prostě miluju. Nevím proč, a můžu sedět kdekoliv v autě, ale vždy mám pocit, že je to ta nejlepší jízda života. Ta nejlepší tečka, kdy si věci postupně sednou a vy máte nad čím přemýšlet….

 

Je to už rituál: jít spát hodně pozdě, vlastně k ránu, a pak jen o prsa stihnout vlak. Nechci vás, ani sebe, zklamat a tak ani tentokrát tomu nebylo jinak. Noční příprava článku a posty na fejs, pak koupit lístek do Kolína, i když už jsou všechny kasy zavřený (vychytaná záležitost), a před tím vším se dozvědět, že nakonec pojedu sama. Tak si dáme jeden ženský tandem směr Brno.

(Pokračování textu…)

Před týdnem proběhlo letošní první firemní setkání. Přestože jsem se těšila jak malé dítě, nákup lístků jsem stále úspěšně odkládala. „Čtvrteční noc to jistí“, říkala jsem si, ale jako by tomu osud chtěl, ještě než jsem se k tomu dopracovala, vykrystalizovala naprosto nečekaně jízda autem. A nakonec jedeme ve třech…
Pro mne to znamená jediné: v pátečním ránu nemusím spěchat a díky společné jízdě si mohu přispat skoro hodinu a půl oproti trochu zběsilému vstávání na vlak. A to jsem fakt ráda.

Na Čerňáku se tentokrát setkávám s Honzou, jako jeden z nových členů týmu míří na setkání prvně, a společně s Karlem (a jeho vozem) vyrážíme směr Brno. V jednu chvíli nás na cestě nečekaně zahaluje mlha, to akorát, když řešíme mužské a ženské kruhy a jak to vlastně s tou polaritou v naší společnosti je, tak možná „nějak zamlženě“…

 

Na Nálepce je už veselo

Přicházíme jako jedni z posledních, tudíž už na nás čeká pěkná fronta, se kterou se postupně vítáme. Nikoho neodbývám, a myslím, že to neděláme nikdo, takže vítání vždy trvá stráááášně dlouho. Ale abych byla upřímná, přesto nemám dost!

Setkání 2.0: Smělá čísla a magické plány

Po přivítání začíná klasické sdílecí kolečko. Moc toho nenamluvím, cítím únavu, a snažím se držet při vědomí. Vlastně možná mne už nedrží moje energie, ale energie celého týmu.
První Davidův vstup se stáčí k myšlenkám, a tomu, jak si díky nim vytváříme realitu. A taky k důležitosti být tady a teď. Možná se usmíváte, ale mozek je prevít a jeho myšlenkové hry vás každou chvíli mohou od přítomnosti odvést a vy si toho ani nevšimnete. Umění být tady a teď je tedy i o tom, že vím, kdo jsem já sám v tu konkrétní chvíli. A to nelze jinak než zastavením se a sledováním sebe sama. Přesně jak to dělá příroda.

Následně společně řešíme i pocit nepostradatelnosti a schopnost dělat chyby a poučit se z nich. A to není jen tak – spojená nádoba má nálepku strach. A často je to právě strach, co nám nedovoluje dostatečný pokrok. Je řešením nebrat si to osobně? Možná, ale někdy to jde těžko, když vaše chyba ovlivňuje spoustu věcí okolo.

Před obědem ještě velká firemní událost interně nazvaná Miminko 2.0. Naši účetní Janičku dělí od života 2v1 jen pár týdnů a tak jsme jí na setkání nachystali stylové překvapení, čímž jsme ji ještě naposledy značně dojali a potěšili. Bylo to supr… Následný oběd jím v polospánku. Oči držím silou vůle a kdyby mi víčka držely sirky, asi bych si už tahala třísky z pod víček… Doslova padám únavou. Jen co dojím svou misku vynikající polévky, neodolám volání sedacího vaku v rohu u okna. Žuchnu do něj a s myšlenkou „jen si trochu zavřu bolavý oči“, během chvilky sladce usínám. Nelze se bránit, příjemné ševelení lidí kolem mne ukolébá raz dva.

Setkání 2.0: Smělá čísla a magické plány

Odpoledne plné čísel

Odpolední část setkání je o číslech uplynulého roku a nejen pro mě je zde spousta WOW efektů. A tak postupně, projekt po projektu, dostáváme nálož úspěchu, který si takhle můžeme společně vychutnat a společným potleskem ocenit. Ostatně začátek roku je ideální: nejen, že se pokocháme dosaženými úspěchy, ale můžeme si dát další výzvy a zkusit spoustu věcí líp, jinak, nově.

V novém roce máme několik novinek. Například den před setkáním oficiálně vznikl úplně nový vymazlený koncept vývojového týmu DEV 2.0. Nevadí, že tomu nerozumíte, důležité je, že plánování a systém práce má novou strukturu a jak jsem postřehla, má to jistou analogii s hrou. Takže si prostě budeme hrát. A vy díky tomu budete mít od nás lepší a profesionálnější aplikace 🙂
Další novinkou je zhmotnění vize vzájemného vzdělávání. Edu Circle 2.0 je prostor pro předávání a načerpání znalostí. Zkrátka, chceme být lepší, aniž bysme nad vším trávili hodiny času. Každý, kdo projeví zájem, dostane svých 15 minut slávy, aby předal co ví a rozšířil tak znalosti ostatním…

Tečkou odpoledne, jako již tradičně, bylo vyhlášení Superfirmáků. Za leden jsou to Kačka Fišerová a Alička Kirš. Obě totálně šťastné přebraly zlatou sošku s ruměncem ve tváři. Losujeme nové dvojičky, navzdory tomu, že spousta z nás se ještě nesetkala (ehm, vy víte kdo!). A potom taky oslavit Karlovy narozeniny, který měl štěstí, že jsme je vyhlašovali hned po jídle, a tak šikovně, ale jen o vlásek, unikl pořádnýmu hoblu. Ale kdo ví!

Setkání 2.0: Smělá čísla a magické plány

Vrcholným číslem setkání je, že máme firmu jako obrázek 🙂 Vlastně přesněji „máme naše foto ve zlatém rámečku“ 😀 Zkrátka si všichni odvážíme domů naší firemní jantru, luxusně zapaspartovanou ve zlatém rámečku, prostě krásnou. Doma si ji směle zavěsíme vedle té naší (kterou třeba teprve budeme dělat!) a můžeme posilovat záměr na rok 2015…

* * *

Dnešek končí pozdě. Vyrážíme za tmy.
Spousta objetí a těšení na příště…

 

P.S.: Čím víc píšu, tím hůř fotím, ale snad se to časem poddá 😉

Je pátek, devět hodin ráno, spousta práce přede mnou – facebook, články atd… Navíc nemám sbaleno, napečeno, nejsem vyspalá, ale po poledni hodím batoh na záda, dojedu ke KFC na Čerňáku, nasednu do auta a všechny starosti nechám tady, doma. Ty dva dny v Polsku si chci maximálně užít. To je můj jediný plán na vánoční víkend Firmy 2.0.

(Pokračování textu…)

S listopadem přichází zklidnění. Naše firemní setkání bylo o poznání pomalejší, vláčnější, ale na vtipu jsme neztratili nic. Zdá se, že párty ve sklepě skončila tak jak se přelomil měsíc s měsícem, a při troše štěstí (a snahy) se můžeme těšit z ovoce, které jsme si tam nasbírali 😉

Je páteční ráno a já prvně nemusím šíleně spěchat na vlak. Dneska totiž nejedu sama, ani vlakem, a nejedeme do Brna. Přestože jsem nespala víc než obvyklé 4 hodiny, asi to dělá ten čas vstávání. Připravuju si něco na cestu, loupu dětem jablíčka a chystám na stůl snídani, aby až se vzbudí, nemusely hned za babičkou, která je dnes bude mít na starosti.
Kontroluji foťák, růžové tričko, líčidla (použiju je?) a mobil, který mi najednou zvoní v ruce. Prý nemusím spěchat, spolupasažérka Petra se zasekla na cestě. Dobře to začíná!

Ztrácím se na konečné žlutého metra, abych po chvilce zmatků dorazila úspěšně k autu a přivítala se s „novou tváří“ firmy. Se slovy: „Budu cestou spát!“ usedáme všichni do auta a jen co dosedneme, přeskočí ve mě nějaká páčka a mám neodbytnou potřebu o čemkoliv povídat. A tak brebentím, brebentím, až se vesele probrebentím do cíle!

Ranní přivítání

Scházíme se u jednoho z našich firemních Lordů. Obrovský dům plný lidí a dobrého domácího jídla. Ochutnávám první koláčky a povidlové buchty přímo z pekáče, ňam. Zalévá mne, v tom ranním shonu vítání a objímání, báječný pocit, že i kdyby se dneska už nic nestalo, jsem v sedmým nebi.
Ale to už se seskládáváme v obýváku, židle posbírané všemožně po baráku, a žlutá tykev putuje první sdílecí kolečko s otázkou „jak se máme a co je u nás nového“. Kromě jiného je to šance poznat na živo nováčky v našem týmu 2.0

Před obědem, což je úžasný boršč, máme premiéru promítání nového videa Mio webu s animovaným Davidem a Karlem, který rád vaří a řeší, jak si zjednodušit své podnikání. Ještě že máme tolik skvělých nástrojů, které můžeme Karlovi doporučit. Ohňostroj. Podnikání mu šlape… Senzační! Všichni se skvěle bavíme nad různými vtípky, které v prezentaci zazní, a pak je čas jít se vyfotit. Udělat nové foto Firmy 2.0. To, jak spolupracujeme právě teď.

Fotíme se všichni, po skupinkách aplikací a projektů, jednotlivě i podle vlastní libosti. Na mostě, na cestě, u stromů. Civilně, vánočně, bláznivě. Je to supr zážitek. Nezapomínám dokumentovat, takže očekávejte na konci článku fotogalerii z backstage, chich 😉

Backstage focení

Úspěch bez výsledků?

Odpoledne na mne začíná, po dobrém jídle a nedostatku spánku, padat únava. A na mou mysl až moc složité otázky, které k nám David směřuje, a na které si nemusíme hned odpovídat. Většinou to ani nejde:

Je těžké něco vidět, když běžíte!
Nemusíte mít výsledky, abyste byli úspěšní.
Jaké je tvé poslání? Tvá osobní vize ve firmě?
Jak by se věci mohly a měly dělat? A jak je dělat chceme?

Otázky po smyslu a práci, kterou děláme a někdy i neděláme. Zda výsledek odpovídá vynaložené aktivitě. Neděláme něco zbytečně? Co pro nás symbolizuje „výsledek“? Je to právě o různých otázkách a našich upřímných odpovědích. Častokrát totiž děláme „něco“, protože si myslíme, že je správné dělat to tím určitým způsobem. Ale co ten výsledek? Snaha je v takovou chvíli dost na nic… Přemýšlím a padá na mne únava posledních dní. Vím, že bych se měla víc ptát a taky vím, co udělám až přijedu domů.

A tak odlehčujeme náročné myšlenky dobrým jídlem, společným brainstormingem k novým produktům a pak gratulacemi k narozeninám a vyhlášením superfirmáků měsíce, kterými jsou pro tentokrát boží BohdankaTom :-). Losujeme nové dvojičky.
A znovu cestuje tykev, abychom sdíleli postřehy z minulého setkání s někým z firmy.

Dobrůtky ze setkání

Klidnou atmosféru pozdního odpoledne zpestří netekoucí voda. A tak nečúráme, a o to víc si povídáme … neřešíme jen práci, přestože v jednu chvíli se část týmu zasekne nad svými „jablíčky“. V ženském kroužku vzniká ultrabáječný nápad, ale pššššt, kdo ví, třeba ten příští rok vážně přikvačí na bílém koni „můj princ“. No a když bude kůň grošák a bude to král, tak to ničemu vadit nebude.

***

Venku padá tma. Všechno jednou končí. I dnešní setkání. Postupně se loučíme, a odjíždíme do svých domovů. Na zpáteční cestu se přidávám k jiné posádce. Na chvíli dokonce usínám. Pak už přesedám vedle řidičky do jejího nově pořízeného autíčka, sleduju cedule, naviguju a při dojezdu si ještě chvíli popovídáme nad B-smartem 😉 …

Díky, že jsme mohla být s vámi. Jako vždy jsem si to užila!

Říjen je transformační měsíc. Pociťuji to až do morku kostí už nějaký ten pátek. Nejinak je na tom naše dvounulácká parta. Vím to, protože minulý pátek proběhlo pravidelné setkání Firmy 2.0 v naší brněnské základně.  Bylo to tak supr, že jsem úplně zapomněla fotit – paparazzi fotky budou příště 😉

Cesta byla trochu divoká. O tom, jak dlouho jsem spala, pomlčím. Díky překážce na trati se z půlhodinové cesty do Kolína stal 80minutový elaborát. A tohle zpoždění se s námi táhlo až do cíle. Korunu tomu nasadilo počasí – Brno nás přivítalo silným deštěm. Kdekoho by to mohlo rozházet, ale jak poznamenala Katka Fišerová: „Nás nezastaví nic!

Sešli jsme se v hojném počtu a hned z kraje jsme se vzájemně přesvědčili, že výtahy našich životů s námi hrají nekalou hru. Bez výjimek! Do sklepa sjíždíme se zběsilou pravidelností… ale jinak se máme „fajn“. Alespoň teď, v tuhle chvíli, kdy víme, že jsme na tom podobně. Tak mne napadá, že pokud tyhle naše jízdy budou s neochvějnou pravidelností končit ve sklepě, nebude to zas tak zlý, jak jsem se obávala: můžeme udělat pěknou párty 🙂

S odvahou sdílet svůj strach

Po úvodním kolečku a malé pauze, kde jsme se hlavně my opozdilci mohli přivítat s týmem, se slova ujal první host. Pozvání přijala Lucie Kolaříková – expertka na sebelásku a práci se strachem, a právě odvaha a strach bylo téma, o kterém jsme si nejen povídali, ale aktivně s ním pracovali. Odhalili jsme biče našich vnitřních poháněčů a rozpětí našeho vlivu. Ve skupinkách jsme přiznali své obavy a strachy a vytvořili z nich pak žebříček toho, co nás pálí, tedy straší 😉 . Kromě jiného jsme dostali několik skvělých návodů pro práci se strachem!

Dopolední program vyvrcholil neskutečně silným úkolem: „Napište to nejodvážnější, co jste v životě udělali.“ A aby to nebylo málo, měli jsme napsat „kvalitu, kterou se světem zatím nesdílíme“. Největší challenge ale nastal v moment, kdy nás Lucie vyzvala, abychom odpovědi úkolu prezentovali před celou skupinou a navíc na čestném místě u flipchartu. Nechala čistě na nás, jak a kdy vystoupíme. Uuuf. Přiznám se, nebylo to jednoduché. Byla to síla. A taky spousta překvapení a kopec odvahy. Výdech, nádech – dali jsme to všichni, yes!

setkani_rijen

Jdi výš a ukaž kdo jsi!

Po úžasné polévce a uzobávání koláčů jsme si udělali pracovní chlubírnu. Každý jsme se pochlubili se svými pracovními úspěchy a současně jsme sdíleli na co si brousíme drápky a tím jsme ladně získali přehled o dění v celé firmě skrz naskrz. Vyhlásili jsme i superfirmáka – byli dokonce dva a popřáli oslavencům. A došlo i na hobla – guru hobla 😀 !

Na odpoledne přijel Jan Polák – mentor a průvodce Dynamiky bohatství. Profily v Dynamice bohatství všichni dobře známe a ve firmě na tom stavíme svou spolupráci i přínos jednotlivce. Spektrum bohatství je taková „hra“ o růstu v nás a našem talentu, ale i v celku, ke kterému můžeme směřovat. Je to o inspiraci, úhlu pohledu a možnostech výhledu, který si poskytneme…

Spousta podnětů k zamyšlení nad vlastním talentem a tím, jak ho sdílíme, či nesdílíme se světem, jak ho kultivujeme, rozvíjíme a zda ho projevujeme dostatečně v roli, kterou máme v týmu, vyvrcholila šikovným úkolem. Měli jsme oslovit ty, s nimiž přímo spolupracujeme, a položit prostou otázku: „Co mohu udělat, aby se ti lépe pracovalo?“ Skvělá studnice postřehů a zpětné vazby. Supr.
Mne se rozhodně bude pracovat líp a stačila k tomu jediná otázka!

A pak už jen losování dvojiček, loučení a deštivá cesta domů…

Doléhá na mne únava a v hlavě mi doznívají poslední Davidova slova:

„Jsme jako orchestr. Každý máme svůj nástroj a hrajeme. Jde o to, kde chceme hrát – jestli sami někde na ulici, nebo s orchestrem v obrovském koncertním sále…“

Co fakt chci? Já to vím…
A co vy?