Úplněk a navíc pátek třináctého? Po tak magické noci nelze očekávat průměrný den. Však taky ne. Je nečekaně chladné sobotní ráno, jako by snad navazovalo na úplně jiný týden. Rychle se najíst, obléknout a vyrazit. Jestli mám všechno si uvědomuji až příliš pozdě. Místo jedné svačiny dva foťáky. Asi to myslím s tou dnešní reportáží skutečně vážně!
Je před půl desátou a na pražskou Marjánku se začínají postupně scházet účastníci, kteří se dnes rozhodli zbavit nelaskavých pout (ne)lásky. Vydat se na cestu ven, cestu dál, jinam a jinak… Jestli a jak po ní vykročí, je zcela v jejich rukách. Nebo nohách… ale úplně nejvíc v jejich srdcích 🙂
Na pódium, před vínovou oponu, usedají Šárka a Zdeněk. Jsou klidní, usměvaví a přirození.
Seminář Just Love začíná!
Pečujte o své pocity!
Hned zkraje dostáváme jedno z těch nejprostších, ale současně nejdůležitějších, poselství semináře. Že platí i nad rámec dnešního setkání, je víc než jasné. Právě proto jsme tady, abychom se ve zrychleném světě na chvíli zastavili a uvědomili si, co všechno už víme a kde naopak máme velké zapomnění, nebo zmatky, které na nás uvalily různé vztahy a interpretace nejen z dětství, ale i z našeho vlastního vztahování se.
Většina z nás asi tuší, že takových sdělení dostaneme nakonec na několik hustě popsaných stránek v sešitu, třeba jako já, ale k tomu ještě navíc kopec neopakovatelných, nepřenositelných prožitků, které si sami vytvoříme aktivním sdílením a nasloucháním. Nakonec je dobře, že je chladno, protože pitvat lásku s horkou hlavou by nebylo to pravé ořechové 🙂
Pane profesore, prší prší
Jak lépe začít než písničkou? Jaký lepší song zvolit, než ten o lásce? S refrénem, který nám má dodat naději a sílu pro naši cestu, kdyby náhodou někdo přece jen někdy pochyboval, což je v lásce snadnější, než by si člověk rád přiznal, tak si v duchu může brouknout: „El alma que anda en amor, ni cansa ni se cansa…“
Přichází první úkol. Ve vědomém sdílení vyjádřit, co je pro nás láska. Uf. Ještě před chvílí to byl jen další člověk z davu, teď proti sobě sedíme, díváme se do očí a sumírujeme myšlenky. V následující chvíli se vzájemně podělíme darem aktivního naslouchání, které je na ten první pokus docela zvláštní, ale musím říct, zvykám si rychle.
Při dalším cvičení neočekávám už menší luxus než ten, kterého se mi dostalo prvně. Stejně samozřejmě ho sama dám. A dochází mi, jak pár drobností: ztišení, poskytnutí prostoru druhému tím, že se zdržím jakéhokoliv slovního výpadu i gest, lehce otevírá srdce a cestu k hlubokému pochopení a naladění se na druhého. Tak prosté, ale tak účinné?
Paradox pout?
Takový je celý den. Nasáváme informace, nasloucháme, sdílíme, trénujeme svou duši. Píšu jak zběsilá, jsem neuvěřitelně soustředěná, zaměřená, s touhou nenechat uniknout jediné slovo bez povšimnutí, zkrátka si to užívám a v duchu si každou chvílí říkám: „no jo…“ „a jo vlastně…“ „přesně tak…“
Během celého dne si při rozkrývání našich životů uvědomuji, jak málo stačí, aby se život mohl vydat tou správnou cestou. A stejně tak tou opačnou. Jak malý krok nás dělí od úplně jiného prožitku. Jak blízko všechno je. Jak hranice splývají a v jednu chvíli mohou být věci naprosto v pořádku a fungovat jak hodinky, abysme v následujícím okamžiku prožili totální kolaps. Přestože to všechno je v našich rukách, s láskou v tom nejsme sami a s tím musíme počítat jako s velkou proměnnou v rovnici našeho žití.
Co bude teď v lásce jinak?
Přehodit výhybku a vytvořit ten moment „to chci“. Učit se, ale příliš neusilovat.
Sama za sebe si odnáším z dnešního JUST LOVE dne jedno zdánlivě nesouvisející zjištění: Nedělat kompromisy!
Pokud se nechcete na téhle cestě ztratit, kráčejte k lásce – bez pout.
Nebude to hned teď, možná to nebude ani zítra, ale nepokusit se, znamená ochudit se o to nejčistší, co nám může někdo druhý dát – o lásku…