Audio verze
Podcast na iTunesŘešíte problémy, anebo skrz problémy procházíte? Jdete životem, anebo život řešíte? Možná je v těchto dvou věcech na první pohled jen malý rozdíl, ale ve skutečnosti tahle malá věc dělá obrovský rozdíl v tom, jak se nám v životě, v byznyse daří. Jak se nám daří procházet skrz každodenní životní situace. Jak se nám daří vyrovnávat se situacemi, které do našeho života, do našeho byznysu přicházejí.
Pokud totiž nepochopíme rozdíl mezi těmihle dvěma věcmi, stává se, že se začneme zaplétat. Přestaneme vidět situace takové, jaké ve skutečnosti jsou, a začneme kolem nich vytvářet různé příběhy a situace, začneme věci řešit jiným způsobem, než bychom ve skutečnosti měli.
Problém
Je totiž velký rozdíl, pokud se objeví nějaký problém a my ten problém uvidíme, jsme si ho vědomi a skrz ten problém pak projdeme k nějakému našemu cíli, k nějaké naší vizi, anebo zda zapomeneme, že máme náš cíl, že máme nějakou vizi, kam jdeme, ale najednou ten problém se stane tím okamžikem, tou situací, kterou začneme řešit.
Začneme problém studovat, začneme se ho ptát, začneme jít do hloubky toho problému, začneme v něm vytvářet další problémy, protože ve chvíli, kdy začneme něco studovat a ptát se kolem toho, objeví se samozřejmě další a další věci, a my často zapomeneme na to, že mimo ten problém je tam náš cíl. Je tam to, kam jdeme, kam směřujeme. A tahle situace nám bere obrovské množství energie. Ztrácíme tam energii, kterou pak nemáme k tomu, abychom do našeho cíle došli.
Možná byl tenhle příklad složitý na pochopení, ale vezměte si obyčejnou situaci, kdy jdeme do obchodu nakoupit. Obchod je za rohem, ale musíte tam jít přes křižovatku. Je to rušná křižovatka, kde jsou auta, jezdí tam cyklisté, autobusy, tramvaje, jsou tam různé situace, dopravní značení, jsou tam semafory, a vyřešit problém, jak projít skrz tu křižovatku, musíte pro to, abyste se dostali do obchodu.
Ale máte dvě možnosti. Buď začnete tu křižovatku řešit, začnete si všímat situací, začnete se rozčilovat na řidiče, který jede, začnete vidět to, že někdo nedal někomu přednost, že se nějak chová, a začnete se nořit do problémů té křižovatky. Anebo na tu křižovatku přijdete, přejdete skrz přechod a půjdete do obchodu, kam jste původně šli.
Tahle situace je možná jednoduchá a děláme ji každý den, jdeme do toho obchodu a často křižovatku neřešíme, ale v běžném životě, třeba v byznyse, se často do problému zaplétáme.
Problémy ve vztazích a řešení
A zaplétáme se do problému třeba také ve vztazích. Vezměte si Tomáše a Jitku, kteří chtějí dnešní večer strávit spolu. Jenže Tomáš chce jít do restaurace a Jitka chce jít do kina.
Začnou diskutovat, kde byli posledně, co je lepší, kde ušetří více peněz, kde se jim to bude více líbit, a začnou tak moc diskutovat, že se začnou za chvíli hádat. Nakonec se hádají a řeší to, proč se hádají, a jsou v problému až po uši. Najednou oba zapomněli, že spolu chtěli strávit pěkný večer, a řeší problém, který si v danou chvíli vytvořili. Místo toho, aby skrz tyhle věci prošli a viděli, že důležité je, že chtějí být večer spolu, ztratili mnoho energie v dané situaci, v řešení daného problému a nezbyla jim energie, aby do té restaurace zašli.
Začněte pozorovat tahle místa ve vašem životě. Pokud totiž v těchto místech, kdy byste měli skrz problémy spíše procházet, tyhle situace řešíte tím způsobem, že se u problému zastavíte, rozpitváváte ho a příliš jej řešíte, možná tam ztrácíte energii a ta vám pak chybí v tom, abyste došli do cíle, do toho místa, kam v životě směřujete.
Audio verze
Velkou část mého života jsem hledal jednu věc a ta věc je klid. Možná vám to přijde povědomé nebo to máte stejně. Měl jsem pocit, že už chci konečně v životě klid, že se věci dějí moc rychle, že věci nejsou tak, jak chci, že nemám to, co od života chci, že se neustále dějí věci, které jsou spíš proti mě, a já už chci konečně klid.
Asi před dvěma a půl lety jsme odjeli s Alicí na dovolenou na Bali a já jsem tenkrát věděl, že tam se musí něco stát, že na téhle měsíční dovolené musím přijít na to, jak to udělat, abych měl konečně v životě klid, že se musí stát něco velkého. Tohle byl jeden můj velký záměr, se kterým jsem vyrážel na Bali.
Prvních 14 dní probíhalo naprosto standardně. Cestovali jsme, odpočívali jsme, jedli jsme. Pak jsem onemocněl a asi tři čtyři dny jsem jenom ležel v posteli. Měl jsem pocit, že není horší dovolená než Bali, byť to měl být ráj na zemi. Před odjezdem na Bali jsem si naplánoval, že tam potom několik dní budu sám. Říkal jsem Alici: „Áji, potřebuju být tři čtyři dny sám.“
Čtrnáct dní, tři týdny jsem to odkládal, neustále jsem to posouval a posouval a pár dní před odjezdem jsem věděl, že pokud se teď nerozhodnu, tak už na tu samostatnou cestu nepůjdu. Nakonec to nebyly tři čtyři dny, řekl jsem Áji, že potřebuju aspoň jeden den. Našel jsem si takovou chatrč u pláže, kde skoro nikdo nebyl, pronajal jsem si ji na jeden den a věděl jsem, že mám asi 24 hodin na to, abych přišel na odpověď na mou otázku, jak to udělat, abych konečně zažil v životě klid.
Dostával jsem se do klidu
Protože do té doby jsem absolvoval desítky různých seminářů a osobních rozvojových technik a způsobů, jak být šťastný a jak v životě objevit všechno, tak jsem vzpomínal na všechny ty super techniky, které jsem potřeboval vměstnat do těch 24 hodin, abych si odpověděl na to, jak mít v životě konečně klid.
Začal jsem meditovat. Sedl jsem si na postel, první dvě hodiny jsem jenom seděl a čekal, co přijde. Měl jsem takové místo, kde jsem mezi domečky viděl na oceán a po pár hodinách, kdy jsem si plánoval, jak nepůjdu spát, jak budu meditovat celou noc, jak nebudu večeřet, budu jenom pít, aby ty věci přišly, tak po pár hodinách jsem se trošku zklidnil a měl jsem s sebou sešitek a začal jsem si do něj psát nějaké věci.
Pak mě napadlo, že mám jít k zrcadlu a podívat se na sebe do zrcadla. Tak jsem si sedl, podíval jsem se na takové malé zrcadlo, které tam bylo, koukal jsem se na sebe, v tu chvíli se začaly objevovat takové divné věci. Měl jsem pocit, že vidím ne sebe, ale úplně někoho jiného. V tu chvíli se stalo něco, co neumím vysvětlit, to jsou ty zázraky v našem životě, stalo se něco, co překliklo, a já jsem si něco uvědomil, vzal jsem si sešitek a začal jsem psát.
Klid nebo život
A další asi hodinu jsem jenom psal a psal a psal a to, co jsem si uvědomil v tu chvíli, bylo, že klid v mém životě znamená smrt. Že pokud chci klid ve svém životě, tak to znamená, že až budu v rakvi, budu tam ležet a budu mrtvej, tak budu mít nejspíš klid. Protože to, co jsem si napsal v mnoha formách do toho sešitku, je, že život není klid, to, co jsem od života chtěl, ten klid. Napsal jsem si tam, že život je neustálý pohyb, že život je neustálá změna, že ta energie kolem nás, která tady neustále vibruje, je ta změna, že příroda tam venku nemá žádné takové slovo jako klid. Když se podíváte na přírodu, na rostliny, všechno kolem, to všechno neustále roste, všechno se neustále vyvíjí, mění se to, byť zdánlivě to tak nevypadá, tak někde uvnitř je tam neustálá změna, neustálý růst. Tohle je moje nejklíčovější lekce do mého vlastního života. Tehdy večer jsem si uvědomil, že život není klid, že život je neustálá změna, že život je neustálý pohyb.
Život je pohyb
To neznamená, že se nemůžeme zastavit, že nemůžeme odpočívat nebo že nemáme odpočívat, ale že to, co opravdu vyjadřuje náš život, co nám dává naplnění do našeho života, dává mu smysl, je opravdu pohyb, je akčnost našeho života, je schopnost věci dělat, nad věcmi přemýšlet, věci stejně tak dělat jako nedělat. To znamená, pokud si sednete a chvíli nic neděláte, je to stejná kvalita, jako když vyrazíte a začnete například běhat maraton. Obě formy jsou nějaká forma pohybu. A tohle byla pro mě tenkrát obrovská změna.
Ještě jednu věc jsem si tenkrát odnesl z Bali, kromě básničky, o kterou se s vámi chci ještě podělit. Tenkrát jsem si uvědomil, že člověk může naprosto cokoliv a žádná hranice toho, co člověk dokáže, nebo nedokáže, neexistuje. Jedinou hranici si nastavíme v naší hlavě. Zároveň jsem si uvědomil, že byť můžu vyrazit a můžu udělat cokoliv ve světě, tak stejně tak kvalitní je neudělat vůbec nic. To znamená, že dělání se mi dalo do naprosté roviny s nicneděláním. A najednou to nebyl klid, těšení se na to, až konečně ty věci skončí a až konečně budu moci spočinout, najednou to byla volba, najednou to byla schopnost mít nad vlastním životem moc a mít schopnost rozhodnout se, zda do věcí půjdu, nebo nepůjdu.
A ta svoboda, ať se pro něco rozhodnete, nebo nerozhodnete, že nemůžete udělat chybu, že obě ty cesty jsou naprosto svobodné, že věci v životě dělat, nebo je nedělat, například rozhodnout se pro nějaký projekt, nebo se nerozhodnout pro nějaký projekt, nebo být s partnerem, nebo nebýt s partnerem, že to má v nějakém základu stejnou esenci, stejnou podstatu, že nemůžete vlastně v životě udělat chybu, tak tohle mě naplnilo obrovskou energií, kterou jsem do té chvíle nepotkal.
Ve chvíli, kdy jsem tohle zažil, už jsem neměl dál potřebu sedět na té posteli a koukat na oceán. V tu chvíli jsem se sbalil, měl jsem tam půjčený skútr a jel jsem někam po pláži a vím, že jsem tenkrát křičel na celé kolo, protože uvědomění, potkat se se životem, s jeho jakousi vnitřní kvalitou, s nějakou esencí, s tím životem, s tím pohybem pro mě možná byl nejvyšší spirituální zážitek.
Našel jsem ten klid
A tak od té doby vím, že život je pohyb, že ten klid, který jsem hledal, nemá žádný smysl, že si klid můžu dopřát, kdykoli chci, že budu relaxovat a odpočívat, a najednou pro mě naprosto změnil svůj význam.
Přeji vám, abyste zažili stejný pocit, že věci v životě můžete dělat, že je možné naprosto cokoliv, stejně jako věci dělat nemusíte a budete stejně dobří a není v tom žádný rozdíl.
Pokud tohle jednou zažijete, tak vám garantuji, že nebudete jen tak sedět na gauči, že věci jednoduše přirozeně začnete dělat, že vás to nenechá, že do věcí půjdete, budete tvořit, budete se hýbat, stejně jako ta příroda neustále roste.
Ještě se s vámi chci podělit o…, neřekl bych, že je to báseň, je to pár textů, které jsem si napsal a které si od té doby připomínám a už je to dva roky. Ten text, který jsem si napsal 20. 1. 2012, zní: „Vyber si svůj sen, jdi za ním každý den, mezitím buď vděčný za to, co už máš, ber věci, jak jsou, uč se z nich a važ, pak nezbývá než milovat, bavit se a radovat, prostě žít, každou změnu přijímat a přitom vždy teď a tady sám sebou být.“
Někdy si tuhle básničku připomenu několikrát denně, někdy na ni zapomenu třeba na pár týdnů, ale kdykoliv si na ni vzpomenu, tak se vrátím do té chvíle na Bali před dvěma lety a vzpomenu si na to, jaký potenciál v každém z nás je, jaké možnosti máme a jak tomuhle potenciálu často bráníme, pokud chceme, abychom v tom našem životě měli konečně klid.
Audio verze
Většinou se s druhými dělím o názor, že by měli přestat pracovat tvrdě a měli by především pracovat chytře. Ale dneska jsem se inspiroval jednou z kapitol z knihy Arnolda Schwarzeneggera Neuvěřitelný životní příběh, kde má kapitolu, která se jmenuje Líní parchanti.
Když se totiž podívám na sebe a na věci, které se mi třeba v životě nepovedly nebo kde ten výsledek nebyl takový, jaký jsem čekal, tak, upřímně řečeno, jsem si vždycky mohl odpovědět jenom jednou věcí, a to, že jsem byl tak trošku línej parchant. Zkrátka jsem si myslel, že to půjde jednodušeji, bude to méně práce, nechtělo se mi, nedal jsem do toho celého sebe.
Jsme líní
Mám pocit, že tohle je příklad i mnoha dalších lidí. Jednoduše my jsme tak trošku líní parchanti všichni. Nechce se nám do věcí, nemáme disciplínu, na některé věci se vykašleme, nejsme často důslední, nedotahujeme věci do konce, neinovujeme, nevymýšlíme nové věci, snažíme se žít v zaběhaných starých kolejích.
Pozvánka tohoto videa je, abychom si uvědomili, že věci se stanou ve chvíli, kdy do nich jdeme, kdy přestaneme být těmi línými parchanty, zvedneme se z gauče a jdeme do světa, jdeme věci dělat a přestaneme se vymlouvat na to, že to je moc těžké, že to přece neumíme, že to nezvládneme, že to neumíme ještě dost dobře, že v něčem nejsme ještě dost dobří, že ještě neumíme udělat dobré internetové stránky, že si neumíme stoupnout před kameru a mluvit do kamery, že neumíme psát blogové články, že neumíme prodávat a spousty, spousty výmluv, které často děláme a na které pak házíme to, že nemáme výsledky, nemáme úspěch, který chceme, nemáme peníze, které chceme, firmě se nedaří tak, jak bychom čekali.
Proč?
Mám pocit, že disciplína je často špatně chápána. Já si myslím, že dělat věci disciplinovaně znamená jenom vědět, proč je dělat. Disciplína se totiž přímo pojí se slovíčkem proč. Pokud totiž nevíte, proč věci děláte, tak jaký potom máte důvod z toho gauče stoupnout a jít něco dělat? Jediný důvod, proč se nám ráno nechce z postele nebo proč se nám do věcí nechce, je slabé proč, slabá vnitřní motivace. Protože neexistuje nic jiného, co nás vyzvedne k tomu, abychom šli do akce, než vnitřní motivace.
Cokoli vnějšího i tohle video vás možná na chviličku namotivuje nebo vám dá nějakou energii, ale co je důležité, pokud je to jenom ta vnější motivace a nezažehne to něco ve vás, nezažehne to nějaké vaše vnitřní rozhodnutí, vnitřní proč, vnitřní jasnost toho, co opravdu od života chcete, co od sebe chcete, jací chcete být, jak se chcete spojit s tou dokonalostí, která tady všude kolem nás je, tak bez tohoto stejně ta energie po čase vyprchá a vrátíte se do té staré situace.
Takže držím palce, abyste našli tohle vnitřní proč, abyste hledali odpovědi na otázky, které jsou ve vás, na které si můžete dát odpověď jenom vy sami.
Každý den má 24 hodin. Pro každého z nás existuje 24 hodin, ve kterých můžeme denně fungovat. Existuje takový princip čtyř. Ten říká, že šest hodin denně bychom měli spát, šest hodin bychom měli pracovat, šest hodin bychom měli věnovat našim vztahům, péči o naše vztahy, a těch posledních šest hodin bychom měli věnovat sami sobě, taky jídlu, cvičení, vzdělávání se a těm věcem, které se týkají naší osoby. Pokud bychom v téhle rovnováze dlouhodobě vydrželi, tak si myslím, že bychom se všichni měli dobře.
Záměr a vědomí
Podívejte se na váš den, jak vypadá ten den, jaké věci v něm děláte, které z těch věcí jsou opravdu důležité a vedou vás k nějakému výsledku nebo k životu, který čekáte a který chcete, a které ty věci jsou jen takové lelkování, nezaměřené dělání něčeho, takové to dělání pro dělání. Abyste se totiž dostali do svého cíle, potřebujete focus, potřebujete záměr a potřebujete si být vědomí toho, co děláte.
Zvu vás k tomu, abyste se podívali na ten váš den, rozdělili si ho na ty sekce a třeba jenom jeden týden tomu dali vědomí. Možná nejste tak disciplinovaní, ani já nejsem nijak zvlášť systémový člověk, abych si značil každou minutu nebo hodinu, co dělám a kde dělám, ale když týden budete sledovat, co děláte nebo neděláte, tak tohle vědomí se vám automaticky nastartuje i pro další období a pak už nebudete muset ty věci kontrolovat a hlídat si je, ale přirozeně do nich naběhnete.
Takže pokud už jsme někdy líní parchanti, tak si aspoň nestěžujme. Přijměme, že někdy prostě jsme líní, že někdy se nám nechce, přijměme to jako součást našeho života, nekritizujme se za to. Přijměme, že někdy jsme jednoduše líní parchanti, kterým se nechce vstávat z postele, ale pak mějme v životě období, kdy se prostě rozhodneme do věcí jít, kdy nám věc dává smysl, kdy vstáváme ráno úplně s nadšením, protože víme, že to, pro co jsme se rozhodli, je prostě důležité, že nás to naplňuje, že to je naše poslání, že za tímhle chceme jít. Myslím si, že ten balanc, ta rovnováha, je mezi těmihle dvěma stavy.
Jsou i špatné dny
Garantuji vám, že i všichni úspěšní lidé na světě, ti nejúspěšnější, nejbohatší, lídří všech lídrů, mí učitelé, možná lidé, kteří vás inspirují, mají dny, kdy se jim ráno nechce z postele. Jednoduše se ráno probudí a mají pocit, že všechno je tak trošku na hovno, že nic nemá smysl, že to, co dělají, nemá smysl, že jejich práce nemá smysl, že k čemu to všechno vlastně je.
Tohle se může stát a bude se nejspíš stávat celý život nám všem. Jednoduše jsou to myšlenky, které nám proběhnou hlavou. Rozdíl mezi těmi, kteří uspějí, je, že tyhle myšlenky sice vnímají, pozorují je, ale nevěnují jim žádnou pozornost. Jednoduše je nechají projít hlavou, pak vstanou, oblečou se a jdou za tím svým cílem.
Neúspěšní lidé začínají tyhle myšlenky znova a znova podporovat, přemýšlejí proč, vracejí se k nim, podporují jejich energii tak často a tak do nich dávají vlastně veškerý svůj život, že samozřejmě tyhle myšlenky bobtnají a pak celý život je jenom o tom, že se jim nechce a že celý život stojí za nic.
Takže buďte tou první skupinou, držím vám k tomu palce a do té doby se mějte fajn a zjednodušte si život nejen díky internetu.
Audio verze
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chodil na gymnázium. To jsem měl strach něco říct v hospodě, měl jsem strach něco říct holce, měl jsem strach postavit se před třídou a něco říct. Vzpomínám si na dobu před deseti lety, kdy bych si ani náhodou nedovedl představit, že bych si stoupl před kameru a začal mluvit. Vzpomínám si na dobu před sedmi lety, kdy jsem psal svůj první blogový článek a měl jsem obrovský strach, co se stane, až ho publikuji na svém blogu. Co na to lidé řeknou, co si budou myslet, kam mě zařadí, co se stane. Měl jsem ohromný strach z mnoha věcí, které jsem v životě chtěl dělat.
Dnes však vidím dvě obrovské věci, které mi pomáhají můj strach překonávat. Existují dvě věci, které když se vám podaří rozpoznat, tak najednou se věci stanou lehčí, najednou ten strach nebude už tak obrovský a nebude zaujímat tak veliké místo ve vašem životě.
Tou první věcí je, že strach tady byl, je a bude a je přítomen v hlavách všech lidí na světě. Já osobně teď mám strach, vy máte strach, jsou situace, kdy všichni máme strach, všichni prezidenti všech států na světě, všichni úspěšní sportovci, herci, obyčejní lidé, všichni máme svoje strachy a budeme je mít nejspíš celý život.
Nebojujte se strachem
Strach není něco, čeho byste se mohli zbavit, strach není něco, co nás najednou na lusknutí prsty opustí, strach není něco, s čím byste měli neustále bojovat a bojovat a překonat to, zvítězit, a jednou strach nebude přítomen ve vašem životě. Pokud je ve vašem životě přítomný boj se strachem, nejspíš je to boj, který nikdy nevyhrajete a ve kterém teď ztrácíte obrovské množství energie.
Přijměte, že strach tady s vámi bude pořád. Přijměte, že strach mají všichni lidé, které obdivujete, že strach je prostě součástí naší lidské přirozenosti. Když přijmete váš strach, přijmete sami sebe a přijmete vaši součást a přestanete ji odmítat, tak tím, že ji přestanete odmítat, se na nějaké úrovni zintegrujete a stanete se celistvější.
A tak první věc je – myslete a vzpomeňte si na to, že strach tady je, že je přítomen neustále v našich hlavách a nemá smysl s ním bojovat. Je ale důležité uvidět, že strach je jenom jedna součást hry zvané život. Pokud se podíváte na váš svět nebo na váš život a někde v tomhle prostoru je přítomen strach, možná je někde nahoře, já ho vidím jakoby za mnou, trošku mě pozoruje, je důležité uvidět, že to je jenom jedno místo, ale kolem je spousta jiných věcí.
Nedávejte strachu svou pozornost
K prvnímu uvědomění, kdy přijmete strach, patří ještě to, abyste mu nedávali takovou pozornost, jako mu dáváte teď. Pokud neustále hledáte důvody, jak se zbavit strachu, jak se strachem pracovat, jak s ním bojovat, jak ho vymizet, tak se nejspíš děje to, že se celý svůj život díváte na ten svůj strach, ale nevidíte všechny ty věci, které jsou neustále přítomny kolem.
Takže změňte pozornost, přestaňte neustále pozorovat strach a začněte pozorovat všechny příležitosti, které jsou kolem. Pomůže vám v tom druhé uvědomění, ta druhá věc, která se pojí se strachem, je uvidět, že strach není nic jiného než myšlenka ve vaší hlavě. Strach není žádný člověk, který stojí vedle vás s palicí a chce vás srazit každou chvíli, kdykoliv se začnete bát. Ne, strach je jenom něco, co se vám právě honí hlavou.
Strach je jen příběh ve vaší hlavě
Když uvidíte, že všechny strachy, které máme, strach oslovit někoho, strach mluvit na veřejnosti, strach říci si o něco, strach dovolit si věci, nejsou reálné věci, jsou to jenom naše představy, naše příběhy, naše myšlenky, které nám běží hlavou, tak po čase se stane, že ve chvíli, kdy se ve vašem zorném poli objeví strach, tak ho necháte jednoduše projít, nebudete mu dávat pozornost.
On se objeví a vy ho necháte projít, protože budete vědět, že za tím strachem je spousta jiných, lepších, krásných myšlenek a nemusíte tomu strachu věnovat pozornost. Se strachem jsme se setkali už tolikrát v životě, tolikrát jsme se všichni báli, tolikrát jsme se obávali, strachovali jsme se, že když přijmeme, že tohle je součást našeho života, a přestaneme tomu věnovat tak šílenou pozornost a jednoduše ty věci necháme projít, často právě tímto ten vlastní strach překonáme, přejdeme přes něj, respektive nám nebude najednou tolik vadit.
Když půjdete na to pódium a začnete mluvit pro lidi nebo začnete natáčet video, psát e-maily, články, nejspíš neustále budete mít strach, i když tuhle věc uděláte popáté, podesáté, podvacáté. Se mnou je teď také přítomen strach, který mě sleduje, co říkám, jestli to říkám správně, zda je to dostatečně chytré, inteligentní, super, inspirující, motivující… Ten strach je tady přítomen, ale já ho pozoruji, začali jsme se kamarádit a už mě neparalyzuje a nechává mě dělat moji práci, moje věci.
Zkuste se inspirovat těmito dvěma věcmi, se kterými pracuji. Přijmout, že strach je tady pořád se mnou, a trénovat, že strach je jenom myšlenka, kterou nechávám projít. Někdy to procházení trvá třeba několik hodin, někdy to je i několik dní, ale zatím vždycky odešel. Takže v tomhle vám držím palce.
Když se na začátku léta otevřela možnost přihlašování na seminář Milionová žena, přišel mi email od jedné paní, ve kterém mi popsala svůj životní příběh a velkou touhu po změně, podnikání a informacích, které ji k tomu pomohou. Z emailu ale vypývalo, že účast na semináři je pro ni aktuálně finančně nedostupná.
Příběh mě chytl za srdce, a tak jsem jej sdílela s Alicí a Bohdanou a společně jsme vymyslely možnost stipendia. Rozhodly jsme se věnovat tři vstupenky zdarma a podpořit tak ženy, které jsou ochotné jít do akce, využít tenhle seminář pro svůj život na maximum, ale které jsou třeba zrovna na mateřské dovolené a penízky navíc nemají.
Akce „Stipendium na seminář Milionová žena“ začala
Podmínkou bylo natočit krátké video se svým PROČ. Ženy měly natočit, proč chtějí jít na tenhle seminář, jakou změnu díky němu chtějí ve svém životě udělat? Jaký mají sen, který chtějí naplnit?
Nejdříve žádná reakce. Ticho po pěšině.
Po pár dnech nám ale začala chodit úžasná videa. Přišly nám příběhy žen odhodlaných začít podnikat, odstartovat své projekty, nakopnout své podnikání, najít svobodu, začít si plnit své sny. Posuďte sami, tady jen několik z nich…
Tato akce měla v prvé řadě pomoci ženám, které šly do akce a natočily ta videa. Pomoci jim dostat se na seminář, získat stipendium.
Ve finále se koukám na ta videa a mám úplně mrazení v žaludku, vzrušení, že vidím hmatatelné lidské bytosti, které potřebují naše know-how, znám jejich přání, jejich sny. Jsou to konkrétní ženy, konkrétní příběhy a já vím, že jim umíme dát další směr. Dát jim mapu na té jejich cestě.
Můžu mluvit jen za sebe, a tak…
…mám to být já, kdo má inspirovat tyto ženy a přitom se já cítím být inspirovaná těmito ženami. Inspirovaná ke svým dalším krokům a k tomu, co chci ze svého know-how a zkušeností předat právě jim. Inspirovaná k tomu, jak a komu své know-how předávám. Vidím se v nich. Jsem to já před dvěma lety když jsem točila svoje první video, měla v hlavě svoje sny a plány, tajně doufala, že se mi jednou splní a přitom měla pocit, že jsou až moc odvážné a nezrealizovatelné.
Cítím mrazení v žaludku proto, že vím, že tyto ženy stojí na začátku cesty a já stojím o několik kilometrů dál, ale jdeme po stejné cestě a já už vím, kam všude je může dovést. Já už vím, že všechny jejich plány, sny a nápady jsou zrealizovatelné. A já, stejně jako David, Alice a Bohdana, jim můžeme teď říct: „Haló, neboj se. Jde to zvládnout! Ukážu ti, jak.“ Protože už máme tu zkušenost a můžeme a chceme ji sdílet.
Příběhy, jako jsou tyto, dodávají mé práci vždy úplně jiný rozměr. Rozměr naplnění, smyslu toho, co dělám. Děkuji těmto odvážným ženám i desítkám dalších, které uvidím už 20. září v Praze na semináři Milionová žena. Vaše příběhy jsou motor pro mou práci a tvoření. A myslím, že můžu mluvit i za ostatní lektory tohoto semináře, když řeknu, že vaše příběhy jsou to, co dává velký smysl celému semináři Milionová žena, který proběhne 20.-21.září v Praze.
Těším se teď ještě o kus více!
PS: Některé ženy byly neuvěřitelně kreativní. Podmínkou bylo nahrát video na YouTube, nicméně ne každý je technicky zdatný, a tak nám jedno video přišlo na CD a jedna stipendistka nám dokonce poslala celý svůj foťák s datovou kartou! 😀
Je to pár dní, co se nadpoloviční většina Firmy 2.0 rozhodla pustit firmu k vodě, a to doslova. Ve složení 18 dospělých, 9 dětí a 1 pes jsme ve čtvrtek 24.7. postupně po vlastní ose všichni dorazili do vodáckého kempu Branná, kde na nás čekal základní tábor spravovaný vůdcem zvaným Prcek (bohužel neznám jeho reálné jméno :D), stany, lodě, barely atd…
Po první celkem poklidné noci jsme byli odvezeni ráno na místo nalodění, mnozí poprvé v životě nasedli do lodí a vydali jsme se po Vltavě směrem k prvnímu jezu v koloně, která připomínala místy zácpy na D1 a posilňováni někteří vodou, jiní Colou s rumem, jsme sjeli během dne první úsek až do našeho „basecampu“. Počet cvaknutých lodí 1. Přežili všichni 🙂
Večer při ohni Jirka Stibor nahodil do placu otázku, zda někdo nemá kytaru, Viktor Šabacký se přiznal, že má kytaru tajně ukrytou v autě a Kamil Kabát tuto trojici kytaristů doplnil. O zábavu večera bylo hudebně postaráno a až do tří do rána jsme obšťastňovali obyvatele kempu zpěvem a repertoárem písní, které jsme si mnohdy dohledávali jako správná IT firma na iPhonech 😀
Druhý den plavby byl díky večernímu kytarovému koncertu trochu náročnější, ale všichni jsme statečně sjeli. Počet cvaknutých lodí se zvýšil, ale nakonec jsme všichni živí a zdraví (a unavení) dojeli do dalšího záchytného tábora za Českým Krumlovem.
Třetí den už nasedli do lodí jen ti nejvodáčtější a sjeli poslední úsek plánované trasy.
Fotky z vody 2.0 najdete v této fotogalerii:
A jak to viděli účastníci?
Zeptala jsem se, jaký byl jejich nejsilnější zážitek z vody 2.0 podle hesla „Zážitek nemusí být dobrý, ale musí být silný“. A tady jsou jejich odpovědi:
David Kirš: „Byla to krása, intenzivní, a moc jsem si to užil.“
Byla to krása, intenzivní, a moc jsem si to užil. Jsme dobrej tým, umíme sednout kolem ohně a zpívat a přitom sjet jako sólisti vodu a půlden se nevidět 🙂 užil jsem si to, stanování, společné snídaně i večeře, jezy, oheň, alkohol, sobotní večírek, noční i jiné koupání, zpěv…
Další podobné akce podpořím. A přidáme výjezdní zasedání po týmech, kdy budeme třeba půlden tvořit a pak se bavit. Těším se, a díky všem once more.
– David
Alice Kirš: „Pustila jsem kontrolu“
Každé sjíždění řeky pro mě vždycky bylo dost velkým a náročným testem partnerského vztahu. Těchto testů jsme zažila 5 a musím říct, že ten letošní byl vůbec ten nej.
Není to sranda, když místo háčka (ten, který sedí na lodi vepředu) zaujme žena mého typu. Tedy žena akční, která neposedí a pořád potřebuje něco dělat, kontrolovat, do nečeho kecat a radit. Jenže voda ukáže, že jediné, co může háček dělat je: pádlovat, nechat se vézt, důvěřovat a hlavně zadákovi do ničeho nekecat.
První den jsem kecala, vztekala se, nadávala Davidovi, pokaždé, když jsme štrejchli šutr nebo když jsem měla pocit, že prostě loď blbě řídí. Ten pocit jsme měla fakt často. Bylo to vyčerpávající a pohody jsem si moc neužila. Jenže jsem si nemohla pomoct.
Pak jsem viděla a slyšela lodní posádku velmi podobného složení, jako ta naše. Holka vepředu štěkala po svém chlapovi jako vlčák a neustále ho poučovala, jak to dělá blbě a jak má tu loď řídit jinak. Fuj. Tenhle pohled mě na 80% vyléčil :D.
Druhý den jsem v podstatě zahodila pádlo a nechala se vést, opalovala jsem se, obšťastňovala Davida svými prupovídkami, kochala se a prostě si užívala vodu, přírodu, bytí. Pustila jsem kontrolu. Posílila důvěru ve svého muže a užila si nádherný den, který jsme oslavili hovínkem v trávě: panákem zelené s rumovou pralinkou!
– Alice
Stáňa Mrázková: „…plovoucí boty, pádlo, barel, flaška s rumem a kolou a loď plná vody…“
Můj neintenzivnější zážitek rozhodně byl moment, kdy jsme se na čtvrtém jezu druhého dne cvakli a v následujícíh sekundách lovili Viktorku na moment zaklíněnou pod lodí, plovoucí boty, pádlo, barel, flašku s rumem a kolou a drželi loď v ten moment plnou vody a vážící pár set kilo v poryvu proudu. Zachraňovala nás posádka německy mluvícího raftu a Kamil s Kryštofem a Aničkou. Při následném vylévání vody z naší loďky jsme podobným způsobem my zachraňovali další loď podobného osudu a zasmáli se několika dalším obětem jezu U Liry.
Další skvělý zážitek bylo to, že se Jirka společně s Viktorem a Kamilem chopili střídavě kytary a udělali nám i okolo spícím lidem hezký kulturní večer u ohně až do tří do rána 😀
Katka Svobodová: Pár myšlenek (ne)vodních –
- Když na jídelním lístku píšou Borůvkové knedlíky 2kusy, tak dostanete opravdu dva kusy, přes celý dospělácký talíř. A ač Vám vaše 6letá ratolest tvrdí cokoliv, sní nakonec jen jeden a půl knedlíku. Ne deset… zlatý voči!
- Když si jdete pro jedno pivo a cestou si pomyslíte, že jste si vzali málo drobných na jednoho panáka (spontánně, jen tak od cesty), tak si ho stejně dáte. Nečekaně se najde někdo (u mne jménem Martin – „Díky“), kdo se sám nabídne a pozve vás, aniž by vám mlátil šrouby do hlavy. Stačí říct: „Nemá to cenu :-D“, připít si na zdraví a rozloučit se!
- Když si chcete vyprázdnit hlavu, jeďte na vodu. Je tam s vámi sice neskutečný množství naprosto cizích lidí, taková vodní D1, ale přesto klid. I ten nejukecanější člověk (já) si umí užít celodenní mlčení. Voda šplouchá, loď šoupe o šutry, jez hučí a děti sejčkujou. Slunce pálí na kolenou a máte hlavu vymetenou! Ahoooooooooooj!
Bohdana Kabátová: „Odevzdala jsem se tedy do rukou zdatného instruktora a užívala si plavbu…“
Na vodě jsem nikdy nebyla. Vratké lodě a plavidla jakéhokoliv druhu mi nikdy nedělala vnitřně moc dobře, takže jsem do kempu jela s malou duší a velkým odhodláním to zvládnout a ideálně si to navíc i užít.
Dle povahy mi vlastní jsem si svůj komfort a vnitřní klid na vodě zajistila hned na úvod tím, že jsem se „vetřela“ i s dcerkou Nikolkou jakožto porcelánem do lodi instruktora naší grupy. Na Vltavu jsem tedy vyplouvala s pocitem, že jsem v naprostém bezpečí a v těch nejlepších možných rukách. A taky byla. Ovšem…
Prcek (náš vodní instuktor) je podle všeho hrdý vodák, který sice uvítá v občasném oleji pomoc háčka při pádlování, ale jinak pohyb lodi po proudu zvládá nejraději a naprosto bravůrně sám. Pár hodin po vyplutí se mi proto začalo dostávat nabídek k uložení pádla do lodi a vystavení mého těla záření slunečnímu v poloze vleže.
Tomu se nedalo odolat 🙂 Odevzdala jsem se tedy do rukou zdatného instruktora a užívala si plavbu, okolní krásnou přírodu, sluníčko, dobrou náladu kolemplynouvších vodáků i Prckovu veršovanou pohádku o Karkulce (ve verzi pouze pro dospělé, kterou má 10-letá dcera poslouchala jako už dlouho žádnou jinou :)).
Nezapomenutelným okamžikem pro mě byla návštěva divokého prasete v našem stanovém městečku. Z balení věcí mě zaslechlo hlasité chrochtání. Když jsem (s částečným vnitřním napětím) hledala zdroj tohoto zvuku, zahlédla jsem Bártíka, jednoho z nejmladších účastníků naší výpravy, jak chodí po všech čtyřech a naprosto autenticky chrochtá jako divoké prase. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nikdy bych neuvěřila, že tak hutný zvuk může vyjít i z tak malého a droboučkého dítěte 😀
Kamil Kabát: „…slunce, šplouchání, tlachání, úsměvy, Jirkova cola s rumem, večírkování, koupačky…“
Voda – do minulého týdne abstraktní pojem.
Dnes už synonymum intenzívního odpojení se z hlavy a současného vplutí do těla, pohoda, setkávání s přáteli, zpívaní, bytí. Moje první voda ve mě nechala silné, hluboké a nádherné zážitky :).
A moje hajlajty:
Organizace – luxusní pohoda s Václavem Prckem Kalousem, zkušeným vodákem, poskytovatelem lodiček a pádel, barelů a příbytků, dřeva na oheň a kytary, misek na jídlo a teplé vody na snídani, wifesitting a babysitting (Bohdana a Nikolka) — zkrátka taková pětihvězdičková vodácká cestovka
Posádka – mojí pohodovou posádkou byli postupně Kryštůfek (7), Vikorka (8) a Anička (6), se kterými mělo pro mě sjíždění jezů rozměr odpovědnosti, empatie k posádce, rozpoznání a respektování přání všech jejích členů, přestože to může znamenat změny tempa a směru jízdy, jakož i odpojení od ostatních lodí, obcházení jezů s části posádky … a nakonec poslední den ještě Honza, se kterým jsme v raketovém tempu projeli poslední úsek a užil jsme si s ním pádlování v chlapském pojetí.
Jezy – lérnink baj důjink – spojení s lodí a vodou, napětí z neznáma, úleva a radost z úspěšného sjetí.
Pohoda – slunce, šplouchání, tlachání, úsměvy, Jirkova cola s rumem, večírkování, koupačky, Viktorův zpěvník a jeho muzikantství, Jirkova kytarová sóla a perkusní ekvilibristika na desce kytary, freesbee nad vrcholky stanů …
Tom Münster: „Bylo to fajn!“
Velice děkuji všem organizátorům za tuto „vodní“ příležitost s Vámi. Vltavu jsem ještě nesjížděl a v kanoi seděl poprvé. Tyto plavební dny jsem si s Vámi velice užil, i když to byl někdy až nepříjemný adrenalin (chvile, kdy i vnitrek kanoe vyplnuje voda a vy mate v tu chvili akutni nedostatek rukou) 🙂
Bylo to fajn!
Srdce buší.
Dech se zastavuje.
Atmosféra houstne.
… pak se zhluboka nadechnete a uděláte první krok…