Dnešní doba je přeplněná informacemi a ne vždy nás baví číst nekonečně dlouhé texty. Nejen na webech. Ale s videem… to je jiná!
„Jak by asi vypadal můj život, kdybych se měla už v 18 ráda? A kdybych věděla, že se mám mít ráda…“ zdánlivě řečnická otázka může znamenat rozdíl, který si možná ani nedokážete představit, ale udělá opravdu hodně!
Začátky jsou různé. Některé působí snadně, jiné jsou bolestivé a zdlouhavé. A často ty „skutečné“ začátky našich rozhodnutí, jsou mnohem dál než tušíme. Ale abychom došli, nebo spíš vůbec vyšli na cestu ke svým snům, musíme začít změnou sebe sama. V tom jsou si všechny začátky podobné.
Žena podnikatelka – ačkoliv úkaz stále častější – překonává mýty, překračuje hranice, a častokrát hlavně ty své.
Co pro ženu znamená podnikání? Jaký k němu má přístup, co jí přináší a umožňuje? Expertky projektu Ženy ženám odpovídaly na otázku:
Jaký význam má pro váš život vlastní podnikání?
Když jsem potkala Markétu Pařízkovou, můj pohled na koně a přístup k nim se totálně změnil. Díky ní jsem pochopila, že koně nejsou jen sportovním náčiním, jak tomu často bývá v konvenčních stájích, ale že jsou našimi UČITELI. Učiteli, kteří nám nastavují pravdivé zrcadlo a to především v oblasti vedení – leadershipu.
Jak sami sebe vedete svým životem? Jste spokojení? A jak vedete druhé? Možná je to právě tohle ušlechtilé a čisté zvíře, které vám s vedením může pomoci…
Přečtete si rozhovor, který připravila naše zapálená redaktorka Katka. Vyzpovídala Markétu Pařízkovou, zakladatelku společnosti Horsense s.r.o. v rámci které pořádá nejen kurzy leadershipu >>>
– Alice Kirš
1. Jak se člověk dostane od architektury k práci s koňmi?
Ona to vlastně nebyla cesta od architektury ke koním, spíše se obě tyto věci nesou mým životem vedle sebe. První dům jsem „navrhla“ v 9 letech a můj první kůň byl křeček zapřažený ve vozíčku, víc se na balkon v sedmém patře nevešlo… 🙂
Ke koním mě to táhlo odjakživa, od 11 let jsem s přestávkami navštěvovala různé stáje, ale pořád to nějak nebylo ono. Měla jsem pořád pocit, že se s koňmi musí jít domluvit i jinak. Až jsem narazila v časopisech na přístup, který mi dával smysl. Šlo o přirozenou komunikaci s koňmi, která byla založena na myšlence, že pokud se chcete domluvit s pěti Angličany, tak je jednodušší naučit se anglicky, než každého Angličana učit zvlášť česky. Takže když po koních něco chceme, tak bychom jim měli vyjít vstříc, 80 % by se měl naučit člověk a jenom 20 % kůň. Člověk by si řekl, že to je přece logické. Jenže v prostředí konvenčního ježdění, kde se dodnes nasedá na koně zleva, aby nám při tom nepřekážela šavle, to byla zvláštní novota.
Naživo jsem do přirozené komunikace pronikla na farmě manželů Bednářových, od kterých mám i svého prvního koně.
2. Mohl to být běžný ranč nebo výcvik koní, ale není – pořádáte kurzy, kde koně učí lidi? Jak tahle myšlenka vznikla?
Během vysoké se mi podařilo seznámit s několika zajímavými přístupy. Jedním z nich bylo učení se zážitkem, ke kterému jsem se díky spolužačce Jance Rutrlové dostala.
Zážitková pedagogika staví na tom, že se člověk naučí více z vlastní zkušenosti, než z příruček. A zacházení s koňmi přirozenou komunikací? U toho se bez práce na sobě prostě neobejdete. Takže jednotlivé složky metody tady již byly.
Když pak Robert Pik přišel s Horse Assisted Education (HAE), v našich hlavách zapadly části na svá místa a bylo rozhodnuto. Janka sestavila tým a v roce 2008 pod záštitou Instruktorů Brno vznikl první kurz projektu Spirit Horse. Byl týdenní, experimentální a vyzkoušeli jsme v něm metodu, jak se říká „na lidech“. Metoda nás nadchla a vznikly další kurzy, tentokrát 4 denní, zaměřené přímo na vedení lidí.
A z tohoto neziskového projektu vznikl Horsense, s.r.o. Vznikl hlavně zásluhou Dana France, který je velmi přesvědčivý motivátor a stal se naším poradcem, mentorem a přítelem na telefonu.
3. Máte několik druhů kurzů – jaký je nejoblíbenější a proč?
To je těžké říct, hodně záleží na člověku. Někdo má raději kurzy typu Expedice, kde se většina kurzu odehrává v otevřené krajině. Tyto kurzy mívají pomalejší tempo a hojně v nich využíváme prvek putování na koni a s koňmi.
Někdo zase upřednostňuje kurz Leadership, který je kratší, intenzivnější, v rychlejší tempu a bývá v kryté hale s plným zázemím. Obě skupiny mají mají své příznivce, hodně záleží na naturelu člověka. Zrovna teď je o něco větší zájem právě o Leadership.
4. Jak probíhá kurz s koňmi? Tj. co všechno čeká účastníka kurzu Leadershipu?
V úvodu se účastníci seznámí s námi, mezi sebou, s koňmi a základní bezpečností pro sebe a své okolí.
Většina kurzu spočívá v řešení různých úkolů společně s koněm a následné práci s prožitky formou společného sdílení a diskuzí.
Cílem každého úkolu je vysvětlit koni, co má udělat a namotivovat ho ke splnění. Je na člověku, jakou cestou toho dosáhne. Většina lidí nemaje návod používá, co je jim blízké a na co jsou zvyklí. A na to jim koně poskytnou okamžitou zpětnou vazbu.
Většinu dne se pracuje ve dvojicích, kdy jeden plní úkol s koněm a druhý jej podporuje, tím se ke zpětné vazbě od koně přidá i lidská. Průběh a výsledek každého úkolu je pak společně rozebrán se zkušenými lektory – kouči, s důrazem na přenos získaných zkušeností do praxe.
5. Jak souvisí vedení lidí s vedením koní?
Ač se to některým lidem může zdát divné, koně mají podobný model vedení, jako lidé. Rádi předají vedení a zbaví se tím odpovědnosti, ale pečlivě si vybírají komu. Je to logické, v přírodě na tom závisí jejich život. Bohužel jsme se naučili koně brát jako čtyřnohou motorku a zapomněli, co všechno nám mohou nabídnout.
Výhoda dorozumění se s koněm je v tom, že pro ně není důležitá verbální komunikace, na kterou jsme se naopak naučili spoléhat my. Koně prostě, na rozdíl od lidí, neukecáte. Je třeba použít řeč těla, prostorovou představivost, předem si rozmyslet, co chcete sdělit a jak. Zároveň být čitelný a motivovat koně, protože odtáhnout nejde, váží totiž přes 300 kg. Stanovit hranice a být důsledný v jejich dodržování, kreativní ve vymýšlení nových strategií „jak na to“ a v neposlední řadě je také důležité umět koně ve správnou chvíli ocenit a pochválit.
To jsou dovednosti, které využijete i mezi lidmi denně, takže komunikace s koněm (nejen pro nás lektory) představuje úžasný prostor pro práci na sobě. To je to, co nás na HAE tolik inspiruje. Koně mají vyšší sociální a emoční inteligenci než lidé, až jim to někdy závidím.
6. S jakými pohnutkami nejčastěji přijíždí zájemci na vaše kurzy?
Často jsou to lidé, kteří mají před sebou výzvu vedoucí pozice a chtějí se na ní připravit. Nebo se setkáváme s těmi, kteří vedou a chtějí se ve vedení zdokonalit, podívat se na sebe z jiného úhlu. Někdy jsou to lidé na životní křižovatce, kteří hledají inspiraci. Často jsou to také lidé, které práce na sobě baví, jsou zvědaví na tuto metodu a chtějí se o sobě dozvědět něco nového.
7. Co když se někdo koní bojí, ale přesto by rád přijel a měl ten zážitek?
Klidně může přijet, nebude to poprvé… A taky to nebude to poprvé, co odjede o jeden „strach“ lehčí. Těžíme z toho, že na kurzu máme také koně, které si lidé se slabším zrakem občas pletou se psy. Když člověk kouká koni z očí do očí, tak už ze samé podstaty necítí takovou hrůzu.
Co teprve, když mu kouká z očí do uší 🙂
Ale teď vážně. Setkáváme se s tím poměrně často. Respekt ke zvířeti, které nás převyšuje velikostí i silou, je zcela přirozený. Navíc kůň má vlastní hlavu a návod k němu nedostanete. Většinou se nám správným výběrem koně k takovém člověku podaří během pár hodin posunout respekt ke koni na příjemnou úroveň.
Občas přijedou lidé se špatnou zkušeností s koněm, po úrazech, u těch to trvá déle, ale ještě se nám nestalo, že bychom nenašli cestu, jak takovému člověku pomoci.
8. Co všechno se může člověk od koně naučit?
Napadá mě jeden příklad za všechny – z jednoho z prvních testovacích kurzů, který probíhal pod širým nebem a dva dny před tím pršelo. Bylo pozváno několik manažerů a lidí, které metoda zajímala. Mezi nimi bylo jedno „velké zvíře“, známý leader, a ostatní po něm po očku pokukovali.
Při jednom cvičení měl s koněm přeskočit překážku, běželi spolu a těsně před překážkou se otočil, aby se podíval na koně, zakopl a padl obličejem přímo do toho největšího bahna. Všichni jsme zatajili dech. Poté, co jsme ho očistili, vypadal nějaký zamyšlený a moc nemluvil. O chvíli později byl rozbor a když došla řada na něj, řekl: „To bylo přesně to, co dělám zaměstnancům. Zadám někomu práci a místo toho, abych ho nechal ji dokončit, tak ho neustále kontroluji a tím mu v práci překážím.“
9. Jaké kurzy aktuálně plánujete?
Teď máme Horsense Outdoors (17. – 19. 6. 2016)
Je to víkend, ve kterém se snoubí rozvoj a poznání sebe sama s putováním krajinou Moravského krasu. Těžiště kurzu spočívá v kráse a přirozenosti bytí – s koňmi na vlastní kůži – kde nic není „jako“, vše je reálné. Pomáhá otevřít dveře při vedení lidí a budování důvěry, při zvládání obav a nalézání sebejistoty.
Více o akci Horsense Outdoors >>>
Tak naskočte do „sedla“ a zkuste něco nového!
Tělo. Bez něj bychom nemohli v našem světě nic. V něm a skrze něj se projevuje naše duše a realizují se naše sny a představy. Úžasný nástroj, který může být i přítěží. Ale ne sám o sobě. Naše tělo je naše zodpovědnost a je obrazem nejen toho jak a co jíme, a jak se pohybujeme, ale hlavně jak, o čem a proč smýšlíme.
Za tímhle nehledejte ženu, ale „mozek, který vám namluví všechno, co mu dovolíte„. Nejen s tímto zjištěním odcházela pod dvou dnech Veronika Heraltová – úžasná a silná podpora týmu Ženy ženám – z dvoudenního semináře Andyho Winsona nazvaného Telo ako dôkaz. Ostatně byla jsem překvapená, když žena štíhlá jako proutek šla na kurz, který jsem vnímala primárně jako „hubnoucí“. Můj omyl mi vyvrátila šťavnatým rozhovorem 🙂
Dobrou chuť 😉
1. Bylas na semináři Tělo jako důkaz. Jsem překvapená, protože nemyslím, že potřebuješ zhubnout! Co tě vedlo právě na tento kurs?
Na tento seminář jsem dostala pozvání od kamarádky Hanky Trnčákové, která s Andym Winsonem spolupracuje.
Prvotní myšlenka byla ve velkém zájmu poznat Andyho. Jak pracuje s lidmi, jaký je to člověk, jaký je to kouč. Znala jsem jej do té doby jen z videí. Vzhledem k tomu, že mě David dokáže vždy velmi rychle nadchnout, namotivovat, očekávala jsem podobný stav i u Andyho.
A koneckonců si nemyslím, že by tento seminář byl pouze pro ty, kteří chtějí zhubnout. Na semináři bylo mnoho krásných lidí. Vlastně byli krásní všichni, jen někteří byli více boubelatí a někteří zase hodně štíhlí.
2. Splnilo se tvé očekávání? Jaký byl Andy Winson naživo?
Naprosto úchvatný. Plný energie. Pořád nás vybízel k hravé dynamice, tancovali jsme, hodně jsme sdíleli, nechal nás mluvit, pokud jsme měli tu potřebu. Byl krásně oblečený a vyzařovala z něj mužská síla. Za mě dostal 1* 🙂
3. Přestože šlo o pozvání, nepřijala bys, pokud by sis nemyslela, že dostaneš odpověď na něco, co v životě hledáš… Našla si svou odpověď?
Vzhledem k tomu, že nejsem žádný „seminářový turista“ a neznám do detailů práci různých koučů a mentorů, konkrétní otázky jsem neměla. Zajímalo mne ale, zda ve mně dokáže Andy s tímto tématem vzbudit zájem a třeba i nadšení, nebo mne v něčem posune. Jestli se najde něco, pro co bych se mohla po jeho semináři nadchnout.
Měla jsem myšlenku, že bych se ráda vrátila k stravovacím návykům, které jsem měla zhruba před rokem a půl. Byla jsem vegetarián a z velké části na vitariánské stravě.
4. Jaké nejzajímavější zjištění sis odnesla?
Všechno jde, když se chce. A když jsme si toho vědomi.
A taky, že mnoho věcí, které v sobě máme spojené s jídlem jsou jen rodinné frekvence a zažité postupy ve kterých jsme vyrůstali. Že spousty situací spojených s jezením je spojeno s emocemi. A to je bohužel i můj případ.
Jako dítě jsem měla jakousi lehkou formu dětské mentální anorexie. Jídlo pro mne bylo za trest. Dneska už mám tohle téma zpracované, ale v době kdy rostete a cítíte se omezovaní tím, že prostě musíte jíst, i když nechcete a v době puberty nejste nijak zajímaví, protože vypadáte jako nemocní, je to hodně silné. A za všechno mohla psychika, se kterou si mí rodiče tehdy nevěděli rady i když se mi snažili pomoci tak, jak to uměli nejlépe.
Zajímavé zjištění bylo spojené s rozebíráním emočního hladu. Emoční hlad je mi velmi dobře znám a rozhodně nemůžu říct, že bych na to byla nějak pyšná. Občas mi to hodně vadí.
5. Emoční hlad taky znám. Dostala si návod, jak s tím pracovat?
Nejdůležitější je asi být si toho prostě vědoma. Vědět o tom, že to existuje a v té dané chvíli si to popsat.
To, co cítíš v oblasti břicha, je hlad klasický. Prostě se musíš najíst.
To, co cítíš od oblasti hrudníku nahoru, je hlad emoční.
Uvědom si to, vydefinuj si proč se ti to děje a pak to zpracuj, ale ne jídlem!
6. Lze emoční hlad naprosto odbourat?
Věřím tomu, že ano. Ale kdo by odolal malé chuti něco sezobnout 😀
7. Co je teď pro tebe největší výzva s tím, co ses dozvěděla na semináři?
Uvědomovat si, jestli to, co cítím, tedy hlad, je potřeba ze strany těla, nebo emocí.
A taky to, že pokud mi něco nechutná, tak se to dá krásně přepsat.
Byla jsem svědky přepisu a velmi zajímavého procesu. Účastník miloval čokoládu a nesnášel grapefruit. Během povídání si s Andym a definování co je super na čokoládě a co mu nechutná na grapefruitu, to celé přehodnotil. Čokoládu neotevřel a s chutí se zakousl do grepu.
8. Wow, to bych taky potřebovala. Zkusila sis už nějaké jídlo takto „přepsat“?
Jím téměř všechno. Od malička ale nesnáším „dršťkovou“, nebo naši zabijačkovou „prdelanku“.
Možná se jednou odhodlám a zkusím přepsat i tohle, ale zase si říkám, že mi tyhle jídla nic zvláštního nepřinesou, tak nevím, jestli to má vůbec nějaký význam 🙂
9. Co ze semináře si začala okamžitě praktikovat a proč?
Právě to rozpoznávání emočního hladu. A taky to, že energie je pohyb. Takže pokud jsi unavená, tancuj, běhej, skákej.
Pokud mám na něco chuť a vím, že to není hladem, snažím se říkat si proč? Proč zrovna teď musím mít ten dortíček. Proč to není chuť na šťavnaté hroznové víno? A proč vůbec jídlo?
Věděla jsi, že rčení „Hlad je převlečená žízeň“ je opravdu pravdivé?
Mozek je lišácký orgán, který ti namluví všechno co mu dovolíš 😀
10. Ano, to znám a zkouším pít, když mám hlad, ale ne vždy to funguje. Je na mozek nějaký fígl?
Mozek jsi ty! Pokud se máš ráda a dokážeš si dát ty své důvody, proč něco udělat, nebo neudělat, musíš s tím být úplně srovnaná a netýrat se proto, že to nesplňuje požadavky nějakých obecných parametrů. Musíš se prostě cítit dobře.
11. Jedna věc, pro kterou bys tenhle kurz doporučila, nebo si ho sama zopakovala!
Energie toho semináře. Byla jsem jak přikovaná celé dva dny ve víru sdílení, pohybu a hltání informací.
Mě se tam líbilo a chystám se na Andyho znovu. Za ty zkušenosti mi to opravdu stojí.
Díky za inspiraci…
Podnikání nejsou jen ty velké věci, zásadní rozhodnutí a výzvy, ale i maličkosti, které na první pohled vypadají trochu nesmyslně.
Ale právě tyhle „nesmysly“ udělají to, po čem jako podnikatel toužíte, a i díky tomu zůstáváte v paměti svých zákazníků, kteří vás pak s chutí, a zcela sami, doporučí dál.
Žijeme své životy, ve kterých se orientujeme právě díky Slunci. Den a noc určuje povědomí nejen o tom, co máme dělat, ale i kde a proč. Ale co když tenhle zajetý rytmus narušíme? Co když totálně vypneme, nebudeme nic dělat a budeme jen sami se sebou. A pro dokonalý dojem totální nečasovosti a pro stažení smyslů do vlastního nitra, se ponoříme do tmy. Černočerné hluboké tmy a ticha…
Není to tak dlouho (pár let zpátky), co byla vystresovanou matkou v krachujícím vztahu i firmě. Typická ženská „k odpisu“, napadlo by mnohé. Ale ji nikoliv. Expertka na e-booky a jejich prodej, a nyní už nějaký ten pátek i podnikatelka z pláže, v tuto chvíli opět na Bali, kam si to střihla poprvé business třídou (takže další sen splněný). Stáňa Mrázková, křehká blondýnka, rebelka, matka dvou dcer a naprosto svobodná podnikatelka se vším všudy. Víc není třeba dodávat. Uprostřed vlastní kampaně na podnikatelský kurz Podnikání z pláže si našla chvilku a tak vznikl tento rozhovor… Příjemné čtení.
1. Bylo snem malé Stáni podnikání z pláže? Pamatuješ jak si snila o své dospělosti? O tom, co budeš dělat?
Pamatuju si na moment, kdy mi je asi 8 let a jdu ze školy. Paní učitelka se ten den ptala všech dětí, co dělají jejich rodiče a čím by jednou chtěli být oni. Na první dotaz jsem neuměla odpovědět. Tatínek byl podnikatel, což v roce 1991 bylo velmi exotické povolání, a já jsem nevěděla, co to znamená. Věděla jsem ale, že až vyrostu, budu hodně cestovat, navštívím všechny kouty světa a rozhodně nebudu chodit každý den někam do zaměstnání. Vzorem mi následně v mém dětství byla postava z kresleného seriálu Willy Fog, který objel svět za 80 dní a byl rentiér 😀
Jak jsem rostla začalo mi být čím dál více jasné, že nikdy nechci vyměňovat svůj čas za peníze a být otrokem systému, ve kterém má člověk svobodu na příděl. Nevěděla jsem, jak to udělám. Po počátečních nápadech typu archeolog a horolezec jsem došla k závěru, že jediná cesta, která mě k tomu může dovést, je podnikání, protože se nezdálo, že bych měla hlas zlaté slavice nebo extrémní nadání na nějaký sport.
Zlomem pro mě byla kniha Jacka Canfielda Aladinův faktor, kterou jsem četla ve svých 13letech a kde bylo napsané, že si můžeme splnit VŠECHNY své sny. Věřila jsem tomu tenkrát a nikdy jsem tomu v hloubi své duše nepřestala věřit. A tak jsem dnes tam, kde jsem.
2. Co přesně pro Tebe znamená pojem „podnikání z pláže“?
Podnikání z pláže pro mě znamená svobodu. Svobodu žít život podle svých představ. Vstát ráno z postele a zvolit si, co dneska budu dělat. Smysluplně trávit svůj čas: mít čas a energii na svoje děti, mít čas na to dělat všechno, co mě baví a nemuset trávit hodiny v nějaké kanceláři a vyměňovat svůj čas za peníze.
Podnikání z pláže je pro mě taky o tom plnit si svoje sny a mít na to jak čas, tak prostředky. Cestovat, poznávat svět, užívat si života plnými doušky a nečekat na „až někdy“. Podnikání z pláže pro mě znamená žít příběh, který chci vyprávět.
A možná to zásadní, ta podstata, co stojí za celým podnikáním z pláže, je to, že mám automatizovaný systém online prodeje, který funguje dnem i nocí za mě – prodává moje eBooky, i když spím, cestuju, užívám si života a já díky tomu každý den vydělávám milé peníze.
To slovní spojení vychází z myšlenky, že člověk může být na pláži a zatímco si užívá moře a slunce, tak mu v mezičase chodí objednávky a peníze 🙂 Kdysi to byl pro mě nedostupný sen, dneska je to moje realita.
3. Pamatuješ si na ten okamžik uvědomění, že to chceš v životě jinak? Co se stalo na začátku celé téhle cesty k „podnikání z pláže“?
Dlouho jsem věřila svému snu o svobodě a životě dle mých představ, ale pak mě nějak začal život udolávat. Střední škola skončila, postupně přišly děti, skutečné podnikání se svými reálnými problémy, vztah, ve kterém jsem se v podstatě neuměla pohybovat a společnost, která mi diktovala, co všechno nemůžu a jak strašné místo k životu je svět.
Na chvíli jsem zapomněla na to, čemu věřím, a čím dál více jsem měla pocit, že asi mají pravdu. Že jsem si celé dětství a pubertu jen vymýšlela nějakou pohádku o životě, která ale nemůže být realitou. Něco jsem si nalhávala. Není přeci reálné cestovat po světě, mít na účtě spousty peněz a při tom spoustu času na to dělat, co mě baví, užívat si života a pracovat jen tehdy, kdy já chci. Ne. V mém tehdejším světě to byl najednou nesmysl.
Došlo to tak daleko, že jsem jednoho dne měla pocit, že tenhle život celý sám o sobě je nesmysl, že než žít takhle, tak nechci žít. Jenže se dvěma dětmi mi nezbývalo nic jiného, než v tom pokračovat. Chtěla jsem změnu. Moc. A tak se změna začala nenápadně vkrádat. V podobě nových příležitostí, v podobě nových přátel, v podobě neznámých pocitů, v podobě šílených zvratů.
Jednoho dne jsem udělala tlustou čáru a opustila svůj tehdejší život. Rozvedla jsem se, odešla z vybudované firmy, potácela se pár měsíců v mlze a nevěděla kudy kam, měla pocit, že všechno, co dělám, je špatně, ale někde uvnitř jsem věděla, že to udělat prostě musím.
Díky tomu teď píšu tyto řádky, teď v únoru 2015 tady na Bali. V luxusní vile, pod terasou svítí bazén, ve kterém si ráno zaplavu. Za poslední 3 roky jsem procestovala kus světa. Žila jsem půl roku ve Španělsku, tři měsíce v Itálii, byla jsem v New Yorku, v Himálajích, na Mauriciu… A hlavně – každé ráno vstávám s pocitem, že se můžu rozhodnout, co chci dneska dělat a nemusím mít strach, kde seženu peníze na další výdaje.
Jsem svobodná.
4. Které 3 věci – činnosti udělají ze snu skutečné podnikání?
To, že jednáš navzdory svému strachu.
To, že jednáš navzdory své náladě.
A důvěřuješ tomu, že se věci dějí tak, jak se dít mají.
5. Jaký je podle Tebe největší strach začínajících podnikatelů a proč?
Strach jako takový je nepřítelem podnikání.
Nic proti strachu. Strach je velmi přirozenou součástí lidského bytí. Strach nás chrání, je důležitým pomocníkem pro přežití. Na druhou stranu, strach nás často paralyzuje a vytváří katastrofické scénáře dřív, než se vůbec něco stane.
A tak lidé mají strach ze selhání, strach z toho, že nebudou dost dobří, strach, že budou mít konkurenci, strach, že nebudou mít klienty, strach, že nevydělají peníze, strach, že se jim lidé vysmějí, strach, že vydělají hodně peněz a lidé se s nimi přestanou bavit, strach, že investují svůj čas a peníze do něčeho, co se nepovede, strach, že nastane ekonomická krize, strach, že nenajdou správné spolupracovníky, strach, strach, strach…
Každý má strach. To, co dělí úspěšné lidi od neúspěšných, je to, že ti úspěšní jednají navzdory svému strachu.
6. Jak si tenhle strach Ty sama vyřešila?
Řešení je přiznat si, že mám strach. Velmi vědomě si říct: „Mám strach z toho a toho…“ a pak dodat: „No a co?“ Prostě si to přiznat a jednat navzdory tomu strachu.
Strach tady vždycky bude, je nesmysl myslet si, že úspěšní podnikatelé ho neměli nebo že začínali z nějakých super skvělých podmínek, kde ho nemuseli mít. Všichni jsme se na začátku potáceli ve svém strachu, nejistotách a obavách, a co možná hodně lidí neví, pořád se v něm potácíme. Strach nikdy nezmizí. Je součástí lidskosti. Ale navzdory tomu strachu jsme šli do akce.
Možná to není zrovna ženská vlastnost. Na druhou stranu, ženy mají mnohem větší schopnost přizpůsobit se aktuálnímu dění, splynout s proudem a důvěřovat tomu, že věci se dějí tak, jak mají. A tak mají taky velký předpoklad spoustu věcí nepokazit jen proto, že mají strach.
Strach nás brzdí, omezuje a zabraňuje tomu přirozenému plynutí věcí. V podnikání je často dobré nechat věci plynout a důvěřovat tomu, že se věci dějí správně. Neznamená to pasivně přihlížet. Znamená to nepanikařit, nevymýšlet katastrofické scénáře a nesundávat kalhoty, když brod je ještě daleko.
7. Co by měl kdokoliv, kdo chce začít podnikat, udělat jako první?
Začít psát blog a budovat databázi kontaktů. Kdo je na internetu vidět a má databázi kontaktů, má svůj zlatý důl a vždycky o něj bude postaráno. Samozřejmě poté, co si ujasní, v jakém oboru chce podnikat.
Proto taky v mém kurzu Podnikání z pláže hned po ujasnění tématu jdeme k tvorbě blogu a k budování databáze kontaktů, protože s tím už pak člověk může dělat cokoli a vždycky uspěje.
8. Myslíš, že to mají začínající ženy podnikatelky těžší? Dělají si svůj podnikatelský start něčím těžší?
Ba naopak. Myslím si, že to mají lehčí. Z mého pohledu mají totiž ženy mnohem větší chuť věci měnit, jsou tvořivé a věří svým snům.
Často mají ale menší sebevědomí než muži a tendenci stavět se do role oběti, čímž si svůj start poněkud znesnadňují.
9. Co bys chtěla vědět na začátku svého podnikání? Která znalost, vědomost či dovednost by ti 100% ušetřila čas a peníze?
Že mám začít psát blog, jak to mám dělat a především, že mít databázi kontaktů je to nejdůležitější, co pro své peníze můžu udělat. Obecně mi na začátku mého podnikání chybělo docela dost informací, které kdybych tenkrát měla, dokázala bych se v některých oblastech posunout mnohem rychleji.
Dlouhou dobu jsem například nevěděla, jak mám technicky vše nastavit tak, abych eBook mohla prodávat automatizovaně bez mé přítomnosti. Nebo jak to udělat, aby si ho vůbec někdo chtěl kupovat… to všechno jsou léta praxe, zkoušení, testování, studování.
A proto vznikl kurz Podnikání z pláže, abych těm, kdo jdou v mých stopách, cestu usnadnila.
Do půlnoci 25.1.201ž máte možnost přejít do akce
a vychutnat si know-how o podnikání,
které vás dostane na pláž!
S manželem chodíváme od školy, kam vozíme každé ráno děti, domů zpravidla pěšky. Ranní 20-minutová procházka na čerstvém vzduchu udělá tělu dobře a je příjemným startem pracovního dne. Následná procházka zpět do města na oběd a pro auto (a někdy rovnou i pro děti) je pak další příležitostí alespoň k nějakému pohybu a povzbuzení chuti k jídlu.
Cestou často potkáváme obyvatele nedalekého pečovatelského domu pro mentálně postižené, kteří jdou do města a myslím, že i do práce. Jednoho z nich potkáváme pravidelně. Už z dálky vždy volá „Ahoooj!“ a my ho zdravíme zpátky. Proč taky ne…
Dnes jsem šla od školy domů sama.
V polovině cesty jsem potkala našeho „starého známého“. Mával na mně: „Ahooooj!“ Odpověděla jsem a když jsme pak k sobě došli, s úsměvem na tváři ke mně natáhl ruku. „Ahoj! Já jsem Jirka a patnáctého mám narozeniny!“
Jeho bezprostřednost bez zábran mě odzbrojila. Potřásla jsem si s ním rukou, představila se a popřála mu všechno nejlepší k narozeninám. Následovala asi dvouminutová konverzace, kdy měl hlavní slovo Jirka, během které jsem se dozvěděla spoustu věcí. Kromě tedy jeho jména a data narození také to, že má rád české zpěváky, se kterými má doma na zdi velký kalendář, že jde domů, že měl nedávno zlomenou nohu, že už nedaleko dostavěli stadión a že jeho táta má nového Fiata, kterého si koupil v bazaru.
Když jsem se loučila s omluvou, že jdu do práce, pohladil mě po tváři.
„Mám tě rád.“
A pak mě objal.
Ve stavu totálního úžasu a překvapení jsem tam stála a dívala se za ním, jak si šťastně vykračuje dál svým původním směrem. Ještě se otočil a zavolal na mně: „Tak ahoooj, Bohdano! Odteď si už budeme pomáhat. Jsem rád!“
Posledních 500 metrů, které mi zbývaly domů, jsem ušla v zamyšlení, s úsměvem na tváři a taky dojatá. Během jediného velmi krátkého setkání jsem byla svědkem bezelstné upřímnosti, otevřenosti a lidskosti bez zábran. O Jirkovi jsem se za 2 minuty dozvěděla víc, než kolik toho vím o některých lidech, se kterými vedu rozhovory mnohem častěji.
Chodíme po světě s maskami na obličejích,
děláme ze sebe někoho jiného
a bojíme se otevřeně sdílet sebe sama a své životy s ostatními.
Svazuje nás strach a obavy. Z toho, co by si o nás druzí pomysleli. Z toho, jestli jsme dost dobří… Z toho, že přece nemůžeme nikoho zajímat… Z toho, že bychom ostatní jen zbytečně zatěžovali, protože sami toho mají dost… Lidskost, otevřenost, upřímnost a autentičnost v sobě přitom skrývají tolik krásy a potenciálu, až je mi smutno z toho, že se jich dobrovolně vzdáváme.
Tak si říkám, že by nám možná neuškodilo, kdybychom si každý dovolili trochu demence, díky které bychom odhodili své obavy a strachy, a konečně ukázali světu, co v nás skutečně je.
A co na to svět? Inu, zkuste to a sami uvidíte. Z vlastní zkušenosti mohu jen říct, že budete překvapeni, čeho všeho se vám dostane zpátky.
A možná by to mohlo být i „Přišly – pomohly – zvítězily“. Pomáhání nám totiž dává smysl. Začít není nikdy dost brzo, a tak jsme začali v adventním čase.
Dvě ženy – jedna výzva. Přijaly ji a pokořily – tak nějak něžně… vánočně… žensky.
Jeden prosincový den strávily dvě projektové manažerky Firmy 2.0 daleko daleko od počítačů, aplikací, emailů a celkově se prostě odpojily od sítě a napojily se na úplně jinou síť. Stanuly tváří tvář výzvě pomáhat… Když jsem se ze nimi vypravila, abych udělala pár fotek a „obhlídla situaci“, musím říct, že jim to tam ve stánku mooooc slušelo. Usmívaly se, hýřily dobrou náladou a vlídným slovem, prostě byla radost u nich spočinout.
Věřím, že tohle byla jen část jejich úspěchu. A tak potvrzuji na svou vlastní čest: „Nejsou z cukru!“. Jedno je ale jisté: nejen, že strávily den užitečně, ale i produktivně, protože z kuloárů jsem se dozvěděla, že prý snad udělaly prodejní rekord! A to potěší dvakrát. Proto jsem jim položila dvě skoro zásadní otázky, abych z nich nenápadně dostala něco, co se bude hodit nám všem.
Jaké to je prodávat tváří tvář?
Katka Fišerová: „Super. Připadala jsem si jako Ježíšek:)
Každému, kdo nakoupil, jsem ze svého taky přidala nějakou drobnost pro radost.
Mám to ráda. Usmíváte se na lidi, oni se usmívají na vás. Letos jsem se nějak pořád nemohla dostat do vánoční atmosféry a prodej na stánku mě do ní dostal perfektně :)“
Petra Svobodová: „Pro mě osobně je prodávání tváří v tvář ještě lepší než online. Mám ráda osobní kontakt s klientem, kdy mohu vnímat člověka všemi smysly
a promluvit si s ním o tom, co se mu líbí a nelíbí, co by si přál apod. Pokud věřím ve službu nebo produkt, kterou nabízím, tak je pro mě prodej daleko příjemnější.
Popravdě propagovat něco, čemu nevěřím, bych stejně nedokázala. Mohu říct, že mám to štěstí, že se mohu postavit za produkty Firmy 2.0 sebevědomě a s dobrým pocitem. Se stejným dobrým pocitem se mi prodávalo (pomáhalo) na vánočním stánku, kde jsme byly s mojí kolegyňkou Kačkou Fišerovou jako dobrovolnice pro neziskovou organizaci Motýlek.“
Zkusily jste nějaké on-line triky a jak fungovaly?
Katka Fišerová: „Triky:) no nevím, jestli jsou to triky, ale uvědomila jsem si pár věcí.
Když jsem přišla na stánek a pracovnice Motýlku mi říkala, co všechno se neprodává, a že to tedy zlevnila, měla jsem nutkavou potřebu všechny ceny vynásobit dvěma a zdražit je:) A tím jsem taky začala. V průběhu odpoledne jsme pak vyzkoušely akce tipu jedna svíčka za 60 Kč při koupi dvou a více jedna jen za 35 Kč.
Také jsme zkusily 2 za cenu 1, škrtnutí původní ceny a zobrazení nové „jako že levnější“. Brala jsem to jako hru, ve které nebylo co zkazit. Takhle vnímám online prodej i offline svět. Je to život = hra, která nemá pravidla. Ty si vytváříme pořád jen my ve své hlavě.
A jak to dopadlo? Skvěle! Fungovaly všechny akce 🙂 Prodaly jsme plnou krabici dárkových balíčků se svíčkou, které prý nebylo možné vyprodat 🙂 Paráda.“
Petra Svobodová: „Zkusily jsme si vytipovat dle nás nejzajímavější produkt a skrz ten přitahovat lidi ke stánku. Umístily jsme ho doprostřed stánku a nabízely ho jako první, když někdo chtěl nějaký pěkný dáreček za dobrou cenu.
Prodávaly jsme jej výhodněji při koupi dvou a více kusů. Tato technika nám dobře fungovala a prodaly jsme všechny kusy tohoto dárečku, takže jsme pak musely určit jiného favorita, kterého jsme vyzdvihovaly.
Žádné online techniky jsme neuplatňovaly, vsadily jsme na náš milý úsměv, příjemné popovídání s lidmi a na to, že lidé rádi podpoří dobrou věc a zároveň získají originální dáreček z dílny organizace Motýlek.“
Ještě pár fotek, pro dokreslení atmosféry 🙂
… mám jeden vhled, který jsem si uvědomila. Absolutně jsem nezaznamenala „pocit konkurence“. Stánků tady bylo hafec. Vedle nás dokonce prodávali stejné svíčky jako my, resp. my měli jeden typ a oni jich měli asi 20 🙂 … ale stejně jsme byli všichni na jedné lodi.
Když si potřeboval někdo odskočit, pohlídali jste mu stánek. Dostala jsem palačinku a kafíčko z vedlejšího stánku a vzájemně jsme si nakoupili u okolních stánků drobnosti pro radost. Rozhodně jsem si celý ten den dokonale užila.
A právě ten vhled o (ne)konkurenci bych ráda přenesla do online světa.
Jak? To zatím absolutně nevím 🙂– Kateřina Fišerová