Říjen, měsíc transformace – měsíc zmatků, událostí, které nabíraly často nekontrolovaný spád. Věci se děly, občas proti naší vůli, a tak nějak samy. Vytryskly okamžiky, které měly raději zůstat tiše nepovšimnuty. A člověk mohl jen přihlížet a doufat, že to přejde. A přešlo!
Uuuf. Jestli jste to měli podobně divoké, zaznamenali jste v posledním týdnu jisté zklidnění. Ale rozhodně ne klid. A tak se věci děly, články přibývaly jeden za druhým, ženy (a snad i muži?) je četly, komentovaly a „vody“ se čeřily, bouřily a v nich vířila slova, sdílení i komentáře. A musím říct, tak nějak jsem to čekala. Podívejte se sami, co během října nejvíc upoutalo oko čtenářek blogu Ženy ženám.
Náš dar – naše prokletí(?)
Téma menstruace a antikoncepce vždy zvedne vlnu. Zájmu i odporu. Snad proto, že je to téma nejbližší, plné mýtů i studu. Jde přímo pod kůži. Nelze tomu uniknout. Protože ať chceme nebo ne, jednoho dne se v životě každé dívky „aktivuje“ dar, dar největší – dar dát život. A přestože jsme od mala učeny dary přijímat se slovy díků a vděčností, tak dar, který nelze tak snadno odmítnout, i špatně přijímáme. Někdy – v určitých chvílích života, v určitých fázích cyklu.
Ženy, které nikdo jejich možnostmi neprovází, mohou věřit čemukoliv, co jen trochu zaplňuje informační prázdno. A tak jsme uvěřily, že potřebujeme antikoncepci, abychom byly svobodnější a šťastnější, že menstruace je zlo spojené s bolestí a omezením, a na vše existuje zázračné řešení ve formě pilulek různých barev a velikostí. Jenže ve skutečnosti potřebujeme pochopit a přijmout svou ženskost a respektovat fungování těla, které díky stejnému daru, který byl přijat, mohlo vzniknout…
Přečtěte si celý článek – Menstruace? Ta je zbytečná!
Ta úžasná bytost je… žena
Není nic krásnějšího, než přímo od muže slyšet, co je podle něj na nás ženách tím, co ho zvedne nejen ze židle. A je zvláštní si uvědomit, že tam je vše, co po sobě samy chceme. Co by chtěl rozvíjet každý člověk – sám sebe. Autenticky, čistě a svobodně. A současně je to něco, s čím nejvíc bojujeme. Ať je to právě naše bytí, nebo tělo, či mateřství. To všechno je něčím, co nám nedá spát, a přesto tím všechny oplýváme v míře, která je správná pro každou jednotlivě, pro každou ženu jiným, zcela unikátním způsobem.
Slovy Zdenka Webera „Každá máme svou barvu duhy„. Každá barva je namíchána z neopakovatelné směsi vlastností a schopností každé z nás. Jen se nebát té své barvy. Nechat ji být a nesnažit se ji měnit, jen posilovat a sytit. Povinné čtení pro všechny ženy a dívky, které právě teď pochybují o tom, jak úžasné bytosti jsou.
Přečtěte si odpovědi mužů na otázku „Co dělá ženu ženou?“
Kurtizána – jedna z mnoha tváří ženy
V tom je ženské kouzlo. V rolích, které se střídají v našem životě, a které si můžeme buď užívat, a muži s námi, nebo trpět – pod tíhou jejich nepochopení. Tři písmenka s podobným stigmatem posledních generací jakým je opředena menstruace – SEX. Na jedné straně televizní i magazínové porno a proti tomu upejpavé „přehlížení“ v rodinách, často nefunkčních a neúplných. A mezi tím prožitky spolužáků, přátel a vlastní zkušenosti. Zbytečně bolestné, bláznivé a nepochopené. S každým rokem, s každým vztahem, jak se postupně mění náš život, mění se i přístup k sexu. Co kdyby to ale bylo jinak?
Kdyby ženy znaly svou sílu, svůj dar, a kdyby muži nebyli stále jen „kluky“. Kdyby oba tábory nemusely tak dlouho bloudit, a někdy i nenalézt. Kdyby se mohla obě pohlaví díky vědomí sebe sama a svého těla, své síly a emocí, setkávat ve vztazích plných skutečné intimity.
To je výzva! Výzva, která rozhodně stojí nejen za úvahu 😉
Přečtěte si celý článek Nebezpečná krása: O kurtizáně v nás
Co vás dělí od vašeho snu?
Musíte mít spoustu peněz? Množství znalostí, dovedností a zkušeností? Musíte mít kvanta známých, kteří vás protlačí? Musíte…, musíte…, co všechno asi ještě musíte?
Ano, musíte jediné. Rozhodnout se! To je skutečně důležité! To vás dělí od vašeho snu.
Já vím, že se teď usmíváte. Jenže je to tak. A než se rozhodnete, přijdou pochybnosti a taky strachy. A těm často podlehneme. A pak se náš sen začne vzdalovat a my najdeme tisíc logických argumentů, proč to a ono nevyšlo.
Jenže sny se neplní s rukama v klíně. Cesta k nim vede přes tisíckrát překročenou komfortní zónu. To, co skutečně musíte udělat, je začít krok za krokem, třebas pomalu, ale jistě, kráčet za svým snem. Abyste pak jednou mohli říct, že „tohle“ bylo nejlepší rozhodnutí vašeho života.
Inspirujte se podnikatelským příběhem jedné z Milionových žen – Nejlepší rozhodnutí mého života
Pro lepší „trávení“ transformačního října posílám vzkaz:
Na tuhle sobotu jsem se dlouho těšila. Ženy ženám pořádaly 25.10.2014 na pražské Marjánce čtvrtý Velký seminář Sebelásky s Lucií Kolaříkovou. A padl rekord – celých 🙂 150 žen přijelo, aby rozdmýchaly ve svých životech doživotní Hojnost. A já tam byla taky! Těšila jsme se tak intenzivně, že jsem málem přijela pozdě…
Je sobota – hodně brzo ráno a já jedu do Brna na víkendový seminář pořádaný projektem Ženy ženám. Zatím se jen trochu rozespale těším pohroužena do napínavého příběhu o mladém čaroději Kedrigernovi. Občas upadám do mikrospánku. Po pravdě dvakrát natvrdo usínám tak, že mne vzbudí cuknutí padající hlavy, ale tento víkend je to naposledy, kdy se mi chce spát. Tuším, že to bude síla…
Oblékám svou duši
V sobotním dopoledni nás Táňa Havlíčková – modní návrhářka a fashion terapeutka, seznámí se základními kameny své metody. Stylový klíč je totiž systém, úchvatné praktikum, díky kterému se můžete zpátky spojit se svou duší a ve správně pochopenému stylu oblékání vysílat sladěný signál svému okolí. Není totiž nic horšího, než mást tím, co tvoří 90% viditelného Já.
Postupně probíráme jednotlivé styly – je jich přesně 8 a dostáváme tak první vodítka, která nejednu z nás svedou na scestí. Tabule se plní spoustou barevných poznámek, stejně jako naše pracovní listy. Získáváme obrazy jednotlivých stylů – jejich silných stránek – tzv. talentů a slabých stránek, kterým Táňa neřekne jinak než nezralá energie. Celý svůj výklad vede, jako správná rebelka, živě, s vtipem a kvantem příběhů i historek, kterými dokonale ilustruje souvislosti a oživuje teoretický výklad.
V sobotním podvečeru se rozloučíme krátkou, ale výživnou vizualizací nazvanou „Šatní skříň“. Své představy vzájemně sdílíme a podle nich dostáváme přímo od Táni první inspiraci k poznání našemu stylu. Některé ženy jsou překvapené, jiné potěšené – každopádně máme večer nad čím přemýšlet.
Neděle je čistě praktická. Táňa věnuje každé z účastnic semináře svou plnou pozornost při hledání kódů mezi řádky jejich příběhů, které většinou nezrodily tu ženu, kterou v hloubi duše jsou, ale kterou se staly pod vedením rodiny. Některé jsou tak zmatené, že se projevují ve dvou stylech a pár žen má styl tak mlhavý, že se budou hledat až se setkáme v našich energiích ve „stylových kruzích“.
Nedělní odpoledne vrcholí a zkoušíme se ve svém stylu obléci. Dojde i na burzu oblečení a improvizovanou „módní show“. Začínáme zářit. Začínáme být svobodné…
Stylový klíč je „primitivně“ jednoduchá metoda, která jde k podstatě. Nemusíte nad sebepoznáním trávit hodiny. Stačí se nebát své duše, která je pravděpodobně úplně jiná, než jak vás dlouhou dobu formuje, a neustále předělává, vaše okolí. Nebude to snadné: přijdou slzy a budete totálně nahé, ale jedině pak se obléknete řečí vaší duše. Ve stylu, který ukazuje, kdo doopravdy jste. Vymezíte se v sobě i vůči okolí. Jasná zpráva o síle vašeho Já pohne celým světem a napojí na správný tok energie.
Myslíte, že přeháním? Ne, ani náhodou.
Tohle prostě funguje – ať chcete nebo ne. Táňa to jen umí citlivě číst a jako první to pojmenovala v metodě, kterou sama praktikuje už 20 let…
***
Je odpoledne a já jedu domů vlakem narvaným k prasknutí. Jsem jiná? Nevím, ale ten pocit, který jsem zažila, už mi nikdo nikdy nevezme. A pokud ho nenechám rozplynout, pokud ho pevně chytím a sladím se s ním, tak ta pravá síla teprve přijde…
O tom nepochybuji…
foto fotograf-ka.cz
Nějakou dobu jsme neměli na mušce žádné z našich podnikatelských přátel (v byznys světě jinak zvaných obchodní partneři), a tak si dneska vezmu na mušku hned dva. Tedy dvě 🙂 Jsou to ženy – Lucie Kolaříkova a Jitka Ševčíková – a nutno říct, že mě lehce nadzvedly ze židle. Jak asi o mě víte, miluju podnikání z pláže a nadšeně jeho principy šířím do světa a tyto dvě ženy nejen že se rozhodly podnikat z pláže, ale rovnou berou na pláž i své klienty!
To mi přijde jako skvělý nápad a skvělá myšlenka. Jedná se totiž o seminář zvaný Redukce stresu na Bali a kde jinde, než tisíce kilometrů od domova na prosluněné pláži se můžete opravdu s nadhledem podívat na svůj život a trénovat řešení náročných stresových a komunikačních situací. K tomu zdravá balijská detoxikační strava. No co vám budu povídat, bude to určitě skvělé 🙂 Přiznám se, že kdybych tou dobou zrovna nebyla v Nepálu, tak jedu hned (to jsou problémy, co? :D).
A tak jsem se rozhodla obě lektorky vyzpovídat
1. Mnoho našich čtenářů vás zná z programu Ženy ženám, přesto se možná najde někdo, kdo přesně neví co děláte. Můžete se v pár větách představit?
Lucie Kolaříková: Jsem psycholožka, lektorka a koučka a přesvědčená propagátorka života v sebelásce. Téma sebelásky a k němu další příbuzná témata šířím pomocí seminářů, online programů, facebooku a článků. Osobně mi záleží na tom, aby co nejvíc lidí pochopilo, jak důležitý je pro náš život vztah k sobě sama. Pracuji hlavě se ženami, ale třeba s Jitkou vedeme semináře pro smíšené skupiny.
Dopisuji Učebnici sebelásky a nemůžu se dočkat, až to bude. Jinak jsem cestovatelka, ráda poznávám nové země a kultury a přeji si žít jednou v čistě přírodním domě. Profesně mi udělalo v posledních letech největší radost, že se mi podařilo vystoupit z projektů pro firemní klientelu, překonat finanční krizi a začít vytvářet produkty podle mých vlastních představ a k tématům, která mi leží na srdci. A jsem vděčná, že moje práce má takový ohlas.
Jitka Ševčíková: Vystudovala jsem ekonomii a marketing, pár let jsem pracovala v zahraničním obchodě a dlouho v oboru informačních technologií. Nyní jsem lektorka, koučka a mentorka, která lidi učí projevovat emoce přijatelnou formou, aby nezraňovaly, neubližovaly a zároveň je člověk nemusel v sobě dusit. Je to takzvaná kultivovaná emoční inteligence, umění přizpůsobit se dané situaci a využít energii, kterou nám emoce přinášejí.
Sama jsem si v životě několikrát prošla velmi zátěžovými situacemi (úmrtí nejlližších, vážná nemoc, ztráta práce, narušené mezilidské vztahy, partnerská krize) a naučila jsem se zvládat emoce a stres s důstojností. Dost lidí to ocenilo, začali za mnou chodit pro radu, inspiraci, chtěli se nechat doprovázet ke svému cíli. Mými klienty jsou nejen manažeři a politici, ale i maminky na rodičovské dovolené nebo třeba studenti. Také přednáším na univerzitě třetího vku a pořádám semináře ve velkých firmách.
Moje práce je velmi různorodá a baví mě. Mám spokojené manželství, tři děti, ráda jezdím na koni a miluju přírodu. Spolupracuji s Českou televizí a Českým rozhlasem, píšu o emocích a stresu do několika časopisů a s kolegyněmi připravuji knížku o emoční inteligenci pro nakladatelství Albatros.
2. V dnešní době je velká míra stresu něco, co velká část lidí považuje za nutné zlo. Jak si vy samy organizujete život tak, abyste stres eliminovaly?
Lucie Kolaříková: Stres není nic, co by přicházelo zvenčí a my jsme vůči tomu byli bezmocní. Za prvé dělám takové obecně známé věci k redukci stresu: žiju v přírodě, snažím se omezovat média a počítač, mám pohyb, snažím se zdravě stravovat, udržuji láskyplné vztahy. Vše opravdu jen do té míry, do jaké mám pevnou vůli. A tu moc nemám, takže další protistresová taktika je, příliš se za své chyby netrestat a jen se stále snažit dělat to líp a nikdy s tím snažením nepřestat.
Můj životní styl je dnes mnohem zdravější, než před pěti lety, ale dospívám k tomu svým tempem, ne tak rychle, jak by chtěla moje hlava. Vím že stres přichází hlavně kvůli tomu, jak jsme byli v dětství naprogramovaní. Někdo stále pospíchá, jiný se snaží být stále silný, další člověk chce být dokonalý. Říká se tomu vnitřní poháněče a s těmi já aktivně pracuji. Když cítím, že mě nějaký zase strhl do svého proudu (obvykle snaha o dokonalost) a už mě stahuje ke dnu, okamžitě přerušuji činnost a jdu za zábavou, čerstvým vzduchem, zavolám kamarádům.
Vědomě také odevzdávám práci ve chvíli, kdy mám pocit, že je nedodělaná. Sbírám tak pro svůj poháněč důkazy, že i tak je to dost dobré. Je to taková hra sama se sebou a částmi mě, které se mě snaží řídit. Znát ty části sebe a vědět, jak na ně, to mě uklidňuje i s vědomím, že se s nimi budu potkávat ještě dlouho.
Jitka Ševčíková: Stres v rozumné míře člověku prospívá. Mobililzuje organismus na mimořádný výkon. Důležité je nepřepínat tu hranici, kdy je pro nás stres ještě fajn. Úplně eliminovat ho ze života nelze, vzpomeňme si třeba na dálnici D1, nebo frontu v obchodě, důležitou obchodní schůzku nebo první rande. To všechno je stres.
Já umím udělat velmi dobrou PREVENCI (být odpočatá, mít tělo, emoce a myšlení v rovnováze, hodně racionalizuji), ale pro akutní stresové situace, které nemohu zcela ovlivnit (neukázněný řidič, nečekaná návštěva, střet s kolegou), umím udělat kultitovovanou AKCI (práce s tělem, dechem, akupresurními body, napětím, mentální techniky nebo práce v hladině alfa = snížené mozkové frekvenci, kterou všichni několikrát denně zažíváme a která je pro náš organismus nesmírně relaxační a rychle regeneraceschopná).
Jinak stresu předcházím tím, že nedělám činnosti, které mne stresují (úklid, vaření, účetnictví, věci, kterým nerozumím), a deleguji je na ty, které to baví, živí a ráda jim za to zaplatím. Nejjednodušší rada: výdech nádech.
3. Máte nějaký ověřený postup, jak využít konflikty v životě pro svůj osobní růst?
Lucie Kolaříková: Abych pravdu řekla, mám konflikty docela ráda. Ideální mi přijde konfrontovat se s někým, s kým si nastavíme jasná pravidla, a pak máme prostor si od srdce říct pravdu a vyčistit vzduch. Ke kvalitnímu konfliktu je třeba mít vysoké sebevědomí a odvahu, takže mám ráda sebevědomé a odvážné lidi.
Vlastně s každým, kdo je mi blízký, jsme prošli několika konflikty, kdy bylo potřeba vyčistit vzduch a nově pojmenovat, kde spolu jsme. Většinou jsem iniciátorkou já a zajímavé je, že to zatím nikoho neodradilo, ale naopak se naše vztahy opravdu prohloubily. V konfliktu je pravda a to je na něm léčivé.
Takže umět se v rámci pravidel vzájemného respektu dobře pohádat je skvělá metoda, která vztahy posouvá dál. Další jsou naše vnitřní konflikty, které nám dávají informaci, že v sobě nemáme jasno, nebo že sami sebe ničíme, jdeme proti sobě. Je skvělé takový vnitřní konflikt prožít a zjistit při tom, kde jdu proti sobě a odstranit to.
Jitka Ševčíková: Byla doba, kdy jsem byla velmi pyšná na to, že se konfliktu dokážu vyhýbat. Pak jsem se setkala s kolegou Martinem Švihlou, který mne naučil pohlížet na konflikt jako na příležitost: nejen ke svému osobnímu růstu, ale ke cvičení koncentrace, trpělivosti, síly, vytrvalosti. Úplně změnil můj postoj ke konfliktům a teď už se neobávám do konfliktu cíleně jít a zvládat ho bravurně a s noblesou.
Nejlepším učitelem v tomto oboru je pro mne moje tchýně, se kteru žiji pod jednou střechou už 26 let. Říkám tomu taková Univerzita života. Je to úsměvné.
4. V listopadu chystáte seminář Redukce stresu na Bali, zajímalo by mě, jakou největší změnu do svého života vnese člověk, který se semináře zúčastní.
Lucie Kolaříková: Takový seminář, kde se propojí dvě dobré lektorky, několikadenní práce, navíc v krásném a antistresovém prostředí a účastníci jsou úplně sami bez rodiny a běžného stereotypu, to má velkou sílu a na všech rovinách – hlava, tělo, emoce. Hlava se nejen pročistí od balastu díky krásnému prostředí, ale také díky meditacím v hladině alfa, józe a antistresovým cvičením, ale také se v ní díky důležitým informacím udělá slušný pořádek.
Tělo a emoce se regenerují a zklidňují hned, jakmile k tomu dostanou příležitost. My příležitost vytvoříme klidem i pohybem, zdravým a výborným jídlem a především právě tím, že budeme zklidňovat hlavu a dávat jí nové a konstruktivnější podněty. Ze svých častých cest mám sama vyzkoušené, jak účinné je propojení exotiky s takovým seminářem. V těchto několika dnech účastníci natankují síly na půl roku dopředu.
Jitka Ševčíková: Semináře na Bali jsou nabídka minimálně dva v jednom: zajímavá témata s inspirativními lektorkami v nestresujícím prostředí. Z vlastní zkušenosti musím říct, že na Bali jde redukce stresu sama, jejich životní styl je vyloženě antistresový. Tam se máme hodně co učit.
Cílem je nabrat síly a procvičit situace v krásném a bezpečném prostředí, zakusit si na vlastní kůži život bez stresu, protože my s Luckou nejraději předáváme učení formou prožitku. A o tom to bude. Změna za mne bude zejména v tom, že po semináři sebou nebudou muset nechat účastníci manipulovat, naučí se manipulaci bránit, rozlišovat ji a používat velmi dobré techniky k jejímu zvládání.
Také si chystám hodně praktických cvičení ze života, hravou vtipnou formou. Za mne tedy kontramanipulační techniky a práce s emocemi: nepotlačovat vztek, smutek, zoufalství, sebelítost, ale umět jim porozumět a naučit se, jak na to.
5. Proč právě Bali?
Lucie Kolaříková: Konkrétně na Bali letím poprvé, vybrala ho Jitka, která je z něj úplně vedle. Ve mně to ale rozhodně hned zarezonovalo, protože jsem procestovala celou řadu zemí v JV Asii a některé víckrát a Bali by stejně brzy přišlo na řadu. Jitka mě přesvědčuje, že Bali je ještě kouzelnější, než co jsem dosud v Asii poznala, takže jsem si naprosto jistá, že je to to správné místo.
Já navíc opravdu miluji exotické země a fascinuje mě, že jsem za 12 hodin na druhé straně zeměkoule a všechno, co souvisí s mým životem, na tu dobu prostě zmizí. A když náš život na chvíli zmizí, má naše podvědomí čas čistit, přeskládávat a tvořit doslova nového člověka. Odletět na seminář do léčivé exotiky má obrovský smysl.
Jitka Ševčíková: Projezdila jsem hodně zemí, Bali je však opravdu jiné, výjimečné. Nedá se to dobře, popsat, to se musí zažít. Hned po návratu jsem se s Luckou spojila, že se na Bali chci brzy vrátit a chci tam předávat zkušenosti a věděmosti českým lidem přímo „na těle“.
Ono se úplně jinak školí redukce stresu v zasedačce ve firmě a úplně jinak na pláži nebo pod palmou v altánu s kokosovým ořechem v ruce. Také jsem sama školení na Bali zažila a vím, jak to působilo na mne: vše zapadlo s desetinásobnou intenzitou. Bali učiní člověka mnohem vnímavějším. Nerozptyluje.
6. Co je podle vás „šťastný“ život a co děláte pro to, abyste jej žily?
Lucie Kolaříková: Šťastná jsem, když můžu být sama sebou, to hlavně. Proto pracovně i soukromě stále dolaďuji tak, abych dělala opravdu jen to, co se mnou maximálně rezonuje a byla opravdu jen s lidmi, se kterými si přeji být. Samozřejmě je to podmíněné vědomou pozorností a prací. Ale ráda pro své štěstí něco udělám, když už jsem jeho strůjcem.
Šťastná jsem, když jsem obklopená přírodou, každý den slyším ptáky, nebo vítr namísto cinkající tramvaje, a proto žiji uprostřed přírody. Mám ráda zvířata a ta svou bezprostředností a upřímností ve mně často vyvolají úplnou vlnu štěstí. Proto mám kočky. To samé se mnou dělají i děti. Koukám se na svou neteř se synovcem a nepřestávám žasnout, že tu ještě nedávno nebyli a teď takhle rostou a stávají se z nich takové osobnosti. Proto jsem s nim v častém kontaktu.
Hodně si pocity štěstí prožívám v sobě díky pozorování. Ale samozřejmě že můj život je šťastný i kvůli dostatku financí, cestování, že jsem milovaná a sama miluji, že si užívám své tělo, svou sexualitu, že si dokážu užívat života a mám tak smysluplnou práci. Cítím se hodně obdarovaná, opravdu, a to je opravdu naplňující. Vděčnost, kterou teď cítím, je ale také vypěstovaný zvyk, takže pro štěstí dělám i to, že stále praktikuji vděčnost.
Jitka Ševčíková: Na nic si nehraju. Šťastný život pro mne je DOVOLIT SI. Dovolit si třeba smát se, když se mi chce smát a plakat, když se mi chce plakat. Zuřit, hněvat se, ptát se. Mluvit jasnou řečí. Dovolit si koupit po čem toužím, první lodičky od Diora. Dovolit si propustit ze svého života někoho, koho už nechci. Dovolit si letní flirt. Dovolit si nevzít zakázku. Dovolit si odjet na Bali. Dovolit si dopřát dětem dobrou školu. Dovolit si říct partnerovi NE.
Šťastný život je pro mě sundání všech masek, vědět „jak na to“ a svobodně se rozhodovat. Nenechat se tlačit a sám netlačit nikoho nikam. Mít kolem sebe lidi, kteří mě respektují takovou, jaká jsem a vědí, že je taky nebudu chtít měnit.
Šťastný život je pro mě život „výběrový“, to znamená život v hojnosti: mám na výběr dost přátel, zakázek, příležitostí, dost možností i klientů, dost času na koníčky, na nicnedělání, na knížky, na rodinu. . Žiju ho a jsem za něho fakt vděčná. Už totiž vím, jak vypadá. A jak vypadá ten míň šťastný. Díky.
Vydejte se na Bali s Lucií a Jitkou a naučte se, od těchto úžasných žen, jak jednou provždy vyzrát na stres >>
Bylo nebylo… Za devatero horami žila máma dvou dětí, manželka a podnikatelka Martina. Podnikala už několik let, ale kolikrát měla pocit, že je to snad větší dřina, než kdyby někam chodila od devíti do čtyř do zaměstnání, jako její kamarádky z gymplu. Přesto měla ale pořád velkou touhu dělat věci jinak, pomáhat svými produkty lidem a najít ve svém podnikání svobodu, radost a prostředek k tomu, aby žila život svých snů.
Je pátek, deštivé zářijové odpoledne. Mohlo by to vypadat jako jakýkoli jiný začínající víkend s rodinou, ale není. Martina přenechává byt i děti manželovi s pevnou vírou v to, že dva dny bez její přítomnosti přežijí a sedá na vlak. K večeru přijíždí do Prahy, plná očekávání a natěšená tak, že se v noci nervózně převaluje z boku na bok a nemůže ani dospat rána…
A pak je to tady, sobota ráno, Martina jede na Prahu 6 a vstupuje do sálu, který se postupně plní spoustou dalších žen, které si povídají, těší se, přemýšlejí, jaké to bude a co se nového dozví. Je 9:30 a na pódium přichází Alice Kirš, autorka projektu Ženy ženám, která organizuje tento seminář, na který Martina přijela, seminář s názvem Milionová žena. A Martina má takové tušení někde unvitř, že právě ona tou milionovou ženou je a když se rozhlédne kolem, tak vidí, že v tom není sama.
Sama není ani Alice na pódiu a hned v úvodu ji doplní David Kirš, Bohdana Kabátová a Stanislava Mrázková. Ti všichni teď Martinu a dalších 199 žen provedou zákoutími toho, jak dělat podnikání v dnešní době jinak, jak k tomu využít chytré nástroje internetu, online marketingu a info-marketingu a jak to vše skloubit tak, aby jí podnikání přinášelo radost, peníze, čas pro sebe, splněné sny.
O 33 hodin později v neděli večer Martina odchází ze semináře, hlavu má nacpanou nově nabytými vědomostmi k praskuntí, poznámky si střeží v kabelce pečlivě přitisknuté na těle jako vzácný poklad a hlavou jí běží nápady, do čeho se zítra ráno pustí jako první. Myšlenek je hodně a je těžké si je utřídit, musí se z toho vyspat a nechat vše uležet a vytáhnout z poza trička zlaté konfety 🙂
Ale jedno ví s neochvějnou jistotou. Její podnikání se od dnešního dne dělí na dvě období – na období před seminářem Milionová žena a po semináři Milionová žena. A to nové období právě začíná.
Slovo autorky 🙂
Sedím tady a přemýšlím, proč jsem právě dopsala příběh očima imaginární Martiny, když bych o semináři Milionová žena měla psát spíše očima svýma, coby lektorky. Pravdou je, že mě to na chvíli vtáhlo o čtyři roky zpátky do roku 2010, kdy jsem sama byla na semináři T.Harv Ekera v Londýně, který pro mě znamenal životně-podnikatelský průlom a tak nějak podobně, jako příběh Martiny, tenkrát vypadal příběh můj.
A teď je neděle večer, 21. září 2014 a já tady stojím s Davidem, Alicí a Bohdanou na pódiu, hraje hudba a probíhá závěrečná oslava, pod pódiem je rozzářených 200 žen a já vím, že pro ně už nebudou ode dneška věci stejné. Že půjdou domů a postupně, krok za krokem, začnou do svého podnikání implementovat to všechno, co jsme je za ty dva dny naučili.
A že toho bylo požehnaně.
Jak najít svou vášeň, talent, budovat svou milionovou značku pomocí příběhu, vytvářet milionový obsah a využívat k tomu všechny nástroje online marketingu, blog, email marketing, ebooky, sociální sítě, video, jak prodávat své produkty a služby na internetu, jak funguje cesta zákazníka, co všechno je potřeba na internetu udělat pro to, aby webové stránky prodávaly a jak to celé skloubit s tím, že máme rodinu a jsme ženy, což skvěle doplnila svým vstupem i Dana-Sofie Šlancarová.
Nebude to lehká cesta. To mimo jiné v sobotu odpoledne sdílí na pódiu i podnikatelka a autorka projektu Strollering Edita Berková ve svém strhujícím příběhu k podnikatelskému úspěchu, který je plný klopýtnutí a překážek. Připomenutí toho, že být milionovou ženou neznamená probudit se o dva dny později a mít na účtě miliony. Znamená to vzít všechny nabyté vědomosti a pustit se do akce.
A tak společně s Davidem, Alicí a Bohdanou přejeme všem účastnicím, ať jim vydrží zápal a nadšení a zároveň ať mají otevřenou mysl a statečné srdce na cestě za svými sny.
– Stáňa Mrázková
Autorka fotografií www.fotograf-ka.cz Kateřina Petrů
PS: A jeden osobní zážitek navíc… S předstihem jsem si nechala vytisknout a na seminář jsem dovezla prvních 100 kusů mé knihy Podnikání z pláže, byť oficiálně vychází až 17. listopadu, a poprvé v životě jsem zažila to, že jsem mohla podepisovat své knihy. To je pro mě takový osobní happy end jedné z pohádek o Milionové ženě 🙂 Těším se na další díly, které mi přinese život.
Zastavte se v tom zářijovém shonu. Jestli jste stejně jako já vypravovali novopečeného školáka, a doma navíc máte ještě předškoláka, tak víte jaká je to divočina. Nejen první zářijový! A prý to nebude lepší, no nic 🙂 Chvíli potrvá než se vše sladí a ustálí, tak si užijte společně víkendový relax…
A pokud jste podlehli v podivných uplakaných dnech nějakému bacilu, udělejte to jako já: uvařte si zázvorový čaj s pořádnou lžící medu (nedávejte ho ale do horkého čaje, ať neztratí svou blahodárnou sílu!), hoďte si chvilku klídek a přečtěte si to nejlepší srpnové čtení, které jsme publikovaly na blogu Ženy ženám…
Trochu zpomalit a začít si hrát
Když dlouhodobě jdete proti svým hlubokým tužbám a přáním, nakonec zůstanete stát uprostřed pouště vlastního života zlomení, špinaví a se slzami v očích. Pokud se dřív nezblázníte. A to nejhorší, co by se mohlo stát – bude vám to jedno. Rezignujete. Smíříte se s tím, že se to prostě stává.
Ano, stává, ale život opravdu není od toho, abychom ho protrpěli. Jen se někdy zamotá a trvá dýl, než se zorientujeme a začneme zase rozumět jazyku, kterým naše duše promlouvá.
Nám ženám se to může snadno stát v moment, kdy se staneme matkami a úplně zapomeneme, že jsme hlavně ženami a opomeneme nároky vlastního já. Pokud děláme vše jen pro ty okolo, i když je to hezké a potřebné, po čase dosáhneme dna a pak už není z čeho dávat.
Pak život pěkně zkysne…
Přečtěte si povzbuzující příběh ženy, která našla opět cestu sama k sobě…
Je to každá pátá
To znamená, že čtyři ženy jsou tomu ušetřeny. Naštěstí. Je to hodně nebo málo? Není to příjemný a vím, že by to nikdo nechtěl nikdy zažít. Někdy to ale zažijeme a dlouho ani netušíme, že už jsme v tom až po uši. Nejdřív v lásce, a pak v týrání. Nikdy láska tolik nezhořkne jako v moment, kdy se smísí s krví a slzami.
Otevřeli jsme téma, které zatraceně bolí – na těle a hlavně na duši.
A je taky trochu neviditelné – dlouho hlavně těm, kteří hrají hlavní roli. Jak takový příběh začne si můžete přečíst v intimní zpovědi té, která se zčista jasna ocitla právě na tom pátém místě…
Pořádně se vyspat a mít se ráda
Láska. To je ten zdroj energie v našich životech.
Aby láska mohla proudit od nás k lidem, i do celého světa, musíte mít nejdřív lásku ve svém srdci. Musíte začít u sebe – sami v sobě. Začít nejblíž, jak je to možné, protože to je stále opomíjené místo pro pěstování lásky.
Jakmile víte jak naplnit vlastní srdce, ta ostatní se začnou vaší láskou tak nějak plnit sama.
Vaše změna brzy zaplaví všechno kolem. Změna, o kterou se pokoušíte zas a znovu navzdory nezdaru a pocitu, že se nic neděje. Pokud ne dnes, tak možná zítra, nebo za měsíc.
Jen se nebát chyb. Nebát se udělat ten krok a chvilku třeba i váhat…
Jak síla soustředění se na sebe a na věci, které mohu ovlivnit a změnit, skutečně změnila „celý svět“ a dala možnost rozkvést jednomu snu, najdete v příběhu ženy, která se našla a vykročila za svými sny…
Chyťte tu zlatou mušku!
Taky toužíte po štěstí, naplnění a propojení s vlastním nitrem? Zkoušíte různé techniky a někdy si připadáte možná trochu bláznivě, protože každý po vás chce abyste dělali to či ono a vy vůbec netušíte, jak toho všeho dosáhnout. Jen doufáte, že tohle bude konečně ta cesta, která vede k cíli…
Přestaňte doufat a skutečně se otevřete změně. Protože celý ten paradox změny je ukryt v tak trochu zakletém smyslu života – procesu zrození a umírání. Změna přichází v momenty, kdy si dovolíte pustit jistotu a nekontrolovaně necháte zpustošit to staré, aby mohlo vzniknout nové – větší, zářivější a opravdovější. Je to trochu směšné, co. Tak se zasmějte!
Dovolte si zasmát se sami sobě a užít si svůj přerod…
Mějte krásné babí léto!
Když se na začátku léta otevřela možnost přihlašování na seminář Milionová žena, přišel mi email od jedné paní, ve kterém mi popsala svůj životní příběh a velkou touhu po změně, podnikání a informacích, které ji k tomu pomohou. Z emailu ale vypývalo, že účast na semináři je pro ni aktuálně finančně nedostupná.
Příběh mě chytl za srdce, a tak jsem jej sdílela s Alicí a Bohdanou a společně jsme vymyslely možnost stipendia. Rozhodly jsme se věnovat tři vstupenky zdarma a podpořit tak ženy, které jsou ochotné jít do akce, využít tenhle seminář pro svůj život na maximum, ale které jsou třeba zrovna na mateřské dovolené a penízky navíc nemají.
Akce „Stipendium na seminář Milionová žena“ začala
Podmínkou bylo natočit krátké video se svým PROČ. Ženy měly natočit, proč chtějí jít na tenhle seminář, jakou změnu díky němu chtějí ve svém životě udělat? Jaký mají sen, který chtějí naplnit?
Nejdříve žádná reakce. Ticho po pěšině.
Po pár dnech nám ale začala chodit úžasná videa. Přišly nám příběhy žen odhodlaných začít podnikat, odstartovat své projekty, nakopnout své podnikání, najít svobodu, začít si plnit své sny. Posuďte sami, tady jen několik z nich…
Tato akce měla v prvé řadě pomoci ženám, které šly do akce a natočily ta videa. Pomoci jim dostat se na seminář, získat stipendium.
Ve finále se koukám na ta videa a mám úplně mrazení v žaludku, vzrušení, že vidím hmatatelné lidské bytosti, které potřebují naše know-how, znám jejich přání, jejich sny. Jsou to konkrétní ženy, konkrétní příběhy a já vím, že jim umíme dát další směr. Dát jim mapu na té jejich cestě.
Můžu mluvit jen za sebe, a tak…
…mám to být já, kdo má inspirovat tyto ženy a přitom se já cítím být inspirovaná těmito ženami. Inspirovaná ke svým dalším krokům a k tomu, co chci ze svého know-how a zkušeností předat právě jim. Inspirovaná k tomu, jak a komu své know-how předávám. Vidím se v nich. Jsem to já před dvěma lety když jsem točila svoje první video, měla v hlavě svoje sny a plány, tajně doufala, že se mi jednou splní a přitom měla pocit, že jsou až moc odvážné a nezrealizovatelné.
Cítím mrazení v žaludku proto, že vím, že tyto ženy stojí na začátku cesty a já stojím o několik kilometrů dál, ale jdeme po stejné cestě a já už vím, kam všude je může dovést. Já už vím, že všechny jejich plány, sny a nápady jsou zrealizovatelné. A já, stejně jako David, Alice a Bohdana, jim můžeme teď říct: „Haló, neboj se. Jde to zvládnout! Ukážu ti, jak.“ Protože už máme tu zkušenost a můžeme a chceme ji sdílet.
Příběhy, jako jsou tyto, dodávají mé práci vždy úplně jiný rozměr. Rozměr naplnění, smyslu toho, co dělám. Děkuji těmto odvážným ženám i desítkám dalších, které uvidím už 20. září v Praze na semináři Milionová žena. Vaše příběhy jsou motor pro mou práci a tvoření. A myslím, že můžu mluvit i za ostatní lektory tohoto semináře, když řeknu, že vaše příběhy jsou to, co dává velký smysl celému semináři Milionová žena, který proběhne 20.-21.září v Praze.
Těším se teď ještě o kus více!
PS: Některé ženy byly neuvěřitelně kreativní. Podmínkou bylo nahrát video na YouTube, nicméně ne každý je technicky zdatný, a tak nám jedno video přišlo na CD a jedna stipendistka nám dokonce poslala celý svůj foťák s datovou kartou! 😀
Mnoho žen se internetu a technických věcí bojí. A tím pádem se bojí internet zapojit do svého podnikání. Možná si myslí, že je to něco jen pro muže a technické typy. Přitom je to tak jednoduché :). Nevím jestli mezi tyto ženy patříte i vy. Ať tak či tak k využítí internetu ve vašem podnikání vás může akce Milionová žena a také tento článek, ve kterém se s vámi chci podělit o to, jak jsem internet využila já. Obyčejná avšak podnikavá a svobodu milující žena :).
Nějak se začít musí
Mé první podnikání, krátkodobý pronájem apartmánů, by absolutně nefungovalo, kdyby se mi tenkrát nepodařilo s apartmány dostat na ubytovací portál www.booking.com, jeden z největších na světě. Tedy na internet. Díky němu jsem po tři roky měla prakticky plno. V té době jsem díky tomu zažila blažený pocit jednoduchosti, který mě přitahoval. Blaženost díky internetu.
Později, když jsem odešla ze zaměstnaneckého poměru a rozhodla se, že budu skrze konzultace a koučink pomáhat ženám. První, na co jsem myslela bylo, že si musím udělat skvělé webové stránky. Přece jen tak se o mě ženy dozví a když se jim budou líbit, ozvou se mi. Tyhle moje webové stránky dodnes běží :).
Od svého manžela Davida, který se v té době začal naplno věnovat email a online marketingu a začal budovat společnost SmartEmailing, jsem věděla, že teď musím své potenciální klientky na své stránky nějak dostat. A když už tam přijdou, tak to nejdůležitější, co musí udělat je zanechat na sebe email. Proč? No přece proto, abych s nimi mohla dál komunikovat, informovat je o svých aktivitách, sobě, své práci, vzbudit u nich důvěru a časem je přeměnit na ty klientky.
Bez magnetu to nejde
Jenže, aby na sebe nechaly kontakt musím mít na svém webu nějaký magnet. Něco, za co mi ten kontakt rády dají. Něco, co jim přinese hodnotu, obohatí je, něco, co potřebují a já jim to mohu poskytnout. A tak jsem vymyslela 3-týdenní emailový program pro zvýšení sebevědomí. Když jsem ho vytvořila a na stránky umístila, byla jsem na sebe fakt pyšná. Měla jsem a dodneška mám pocit, že předávám opravdu hodnotu a rady, které ženám mohou skutečně pomoci.
V té době jsem také založila Facebook stránku Mám se ráda. Facebook je úžasné internetové místo, kde můžete skvěle pracovat s lidmi, kteří jsou na vás naladění. Místo kde můžete kolem svého podnikání komunitu a nestojí vás to ani korunu. Facebook mi hodně pomohl. Dostala jsem nápad obeslat všechny velké osobním rozvojem „postižené“ 🙂 skupiny, především ty pro ženy s prosbou, zda by nasdílely mé stránky, na kterých je můj 3-týdenní program pro zvýšení sebevědomí zdarma. Několik z nich to udělalo a já žasla. Kontakty začaly přicházet. Díky využití softwaru SmartEmailing jsem mohla sledovat, jak se má databáze zvětšuje, roste každým dnem. Za jeden den mi díky tomu přibylo 300 kontaktů. Dnes už tímto bezplatným programem prošlo více jak 4000 žen.
A tak se rozjelo mé podnikání, díky internetu
Začala jsem psát články na svůj blog. Některé jsem publikovala i na blogu jiných portálů. Ve všech článcích jsem dávala odkazy na své stránky, ideálně na svůj magnet – program o sebevědomí. S ženami v mé databázi jsem pravidelně komunikovala, posílala jim inspiraci, články a po nějaké době jsem jim také nabídla placenou konzultaci. Uspěla jsem. Ženy se začaly ozývat a já byla nadšená z toho, jak se mi to všechno povedlo. Skoro nic mě to nestálo, kromě mého času, vytvoření webu a několika dobrým nápadům. Za tohle budu internetu navždycky vděčná.
V těchto dnech stojí z velké části celé mé podnikání, celý projekt Ženy ženám, celá naše Firma 2.0 na internetu. Jen díky internetu mohu komunikovat s 25 000 ženami ve své databázi, s téměř 11 000 ženami na Facebooku. Díky internetu už více jak 2000 žen prošlo programy Ženy ženám. Díky internetu mohu pomoci více lidem a to je fakt super.
Během té doby jsem se o podnikání na internetu, online marketingu hodně naučila. Především od svého manžela, který neúnavně a fascinovaně přináší marketingové know-how z USA a ukazuje lidem, že tohle vše funguje i tady u nás v ČR. Byť to spoustě lidem přijde moc americké, mě je to fuk, prostě to funguje, když to děláte :). Já to na svém podnikání vidím a vidím, jak moc důležité je tohle know-how znát a používat. Není to zas taková věda. Chápu to i já ženská :).
Jestli máte chuť se do světa internetu a podnikání více ponořit, mrkněte na akci Milionová žena, kterou společně s mým mužem a dvěmi úspěšnými podnikatelkami pořádáme. Ať se vám podniká jednoduše a s radostí
– Alice
Koně jsou v mém životě posledních 9 let, ale až letos skutečně chápu proč. Až letos jsem pochopila, jaký neuvěřitelný zdroj sebepoznání koně nám lidem poskytují. Co všechno se od nich můžeme naučit. Jak díky nim můžeme růst.
Před 14 dny jsem se vrátila z dovolené. Strávila jsme 14dní v romantické Francii s maminkou. Přijela jsem relativně vypnutá, odpočatá a naladěná na sebe a své ženské bytí. Večer po návratu jsem se jela podívat na “své holky” (mé dvě kobylky). A najednou jsem intenzivně zacítila, jak tam jedu s pocitem povinnosti, nutnosti, bez radosti. A že to takhle mám už nějakou dobu. Jaká je to vlastně dřina a těžká práce vést a vychovávat koně.
Ten večer jsem tam potkala jednu holčinu od koní a chvilku jsme si spolu povídaly. David tam byl se mnou a pozoroval nás. Když jsme potom spolu sedli do auta a jeli domů, oba jsme nahlas vyslovili tu samou věc. Holky od koní jsou ranařky! Tvrdé, ostré, nekompromisní, intenzivní…pocity povinnosti, těžké práce místo zábavy a radosti…tvrdá silná holka…tyhle myšlenky a slova mě vyděsily a po cestě domů jsem se rozplakala.
Vrátila jsem se z dovolené domů naladěná na odpočinek se záměrem se hodně odpojit od práce, internetu, intenzity, dřiny, přepínání se a přehnané akce. Naladěná na spočinutí v ženské energii, zklidnění, pohodu a kouzlo prázdnin. A najednou jsem byla konfrontovaná s pravým opakem. Najednou jsem měla pocit, že koně a pobyt u nich mě jen podporují v “tvrdosti” a zaměřenosti na výkon. Najednou jsem měla pocit, že by mi bez koní snad bylo líp. Při té představě se mi obrovsky ulevilo, ale chvíli na to jsem se opět rozplakala. Já přece nemůžu ani nechci své kobyky prodat a takhle to vzdát.
Nakonec jsem se uchlácholila tím, že to budu pár dní pozorovat, že jsem přece schopná najít řešení v každé situaci, takže i v této. Za týden bylo všechno jinak.
Týden na to jsem se učastnila kurzu leadershipu s koňmi
Tuhle akci jsem před časem naplánovala pro náš tým s Markétou, mou koňskou učitelkou, která vede projekt Horsense. Markéta mě už několik měsíců provází světem koní. Učí mě jim porozumět a pracovat s nimi tak, abychom si vzájemně rozuměli, respektovali se a důvěřovali si, aby nás to společně bavilo. Zní to krásně a pro mě to i krásné občas bylo, ale přesto obalené v takové těžkosti, spěchu, stresu, úzkosti, kterou neumím úplně popsat. Dala jsem si za cíl, že na tomhle kurzu najdu řešení své situace.
Semináře se účastnilo mých dalších osm kolegů z Firmy 2.0, šest krásných koní a pět skvělých lektorů z Horsense, kteří nás celý den prováděli.
Hned po prvním cvičení jsem měla jasno. Dostala jsem totiž pořádný kopanec. A to doslova. Otisk kopyta nad mým levým kolenem je toho ještě dnes bolestivým důkazem.
Úkolem bylo koně bez jakýchkoliv pomůcek, ohlávek, vodítek, mrkví dovést z bodu A do bodu B. Nastoupila jsem jasně, odhodlaně, s tím, že tohle přece znám, dokážu, udělám to správně, rychle – typická já. Jenže kůň byl opačného názoru a dal mi to jasně najevo. Kopancem, po kterém jsem se skácela do písku. V ten moment mi to došlo.
Jestli takhle dál budu přistupovat k životu i k sobě: rychle, správně, výkonně, pod tlakem, budu dostávat jeden kopanec za druhým. Musím podotknout, že jsem si před 14 dny léčila zánět šlach na ruce. Z přetížení.
Povolila jsem. Uvolnila. Vypnula hlavu. Vydechla. A najednou mě koník následoval. Úplně pokorně šel za mnou až k cíli.
Během další hodiny práce s koníčky mi došla druhá zásadní věc: když to nebaví mě, nebaví to nikoho kolem a hlavně: PRO RADOST SE MŮŽU ROZHODNOUT. Radovat se můžu i z maličkostí, nečekat jen na velká aaaach. A tak jsem celý zbytek dne strávila opojená radostí, pro kterou jsem se rozhodla, kterou jsem najednou dokázala vidět a cítit ve všem a ve všech kolem sebe.
I další dny jsem strávila u koní a moc jsem si je užila. Dopředu jsem se pro to rozhodla a přestala jsem perfekcionisticky tlačit na sebe i na ně. Díky tomu jsem zažila několik úžasných okamžiků. Poprvé jsem cválala bez sedla terénem. Poprvé jsem jela bez sedla na své kobylce, na kterou jsem si zatím bez sedla netroufla. Poprvé jsem bez sedla vyjela prudký kopec i slezla příkré schody. Cítila jsem dětskou radost, když se mi povedlo namočit kobylkám kopýtka do kyblíků s vodou. Maličkosti i velké věci. Radovala jsem se ze všeho.
Teď když to píšu cítím velkou vděčnost za možnost mít ve svém životě takové učitele – koně, čisté duše, které jsou naprosto a dokonale napojené na základní principy života. Děkuju, že se od vás můžu učit a připomínat si, jak ten svět kolem mě jednoduše funguje, jen tomu nesmím stát v cestě. Hawk – Alice
A jaký byl tento výjimečný seminář pro mé kolegy?
Dana Kubíková: „…úspěch má jen to, co dělám, protože opravdu chci.“
Na semináři mi docvaklo, že když se moooc snažím něčeho dosáhnout, něco zvládnout, tak to moc nejde, dlouho to trvá, ale v momentě, kdy to pustím, už na tom tak netrvám, tak to potom jde.
AHA moment – úspěch má jen to, co dělám, protože opravdu chci. Ne to, co dělám, protože dělám. Seminář byl perfektně připravený, moc příjemní a srdeční lektoři, cítila jsem se tu skvěle. Koníčci nádherní !!!
– Dana
Bohdana Kabátová – „Když má lídr jasný záměr, je pro něj nadšený, je vytrvalý, trpělivý a bere ostatní jako rovnocenné parťáky, mohou se dít doslova zázraky.“
Workshop byl pro mě na jednu stranu výzvou. Vůči koním jsem chovala a stále chovám velký respekt. Musela jsem nejdříve překonat strach (který ani nevím, kdy jsem si v sobě vypěstovala), než jsem mohla vstoupit do ohrady a začít s koňmi pracovat. S vědomím, že nám koně zrcadlí naše niterné emoce a pocity jsem měla hned několik příležitostí podívat se do sebe sama a uvědomit si, jaké mám při vedení lidí zažité vzorce a přesvědčení. Pochopila jsem a na vlastní kůži si vyzkoušela, že když má lídr jasný záměr, je pro něj nadšený, je vytrvalý, trpělivý a bere ostatní jako rovnocenné parťáky, mohou se dít doslova zázraky.
Celý den byl pro mě úžasnou zkušeností. Koně jsou nádherná a moudrá zvířata, v jejichž přítomnosti se člověk zklidní a dostane se sám k sobě.
– Bohdana
Jitka Kubíková – „Ke koňům jsem přistupovala s pokorou a velkým respektem.“
Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu, jenom jsem měla tušení, že to bude silné. A bylo. Těžko se mi o tom celém dni mluví, natož píše. Potřebuju delší čas na uvědomění.
Po celém dni, když jsem zpracovávala všechny informace a vjemy, se mě v první řadě vrátilo to, jak jsem se v minulém zaměstnání chovala ke svým podřízeným. A že to nebylo hezké. Samotnou mě to překvapilo, že to bylo to první co, mi vlezlo do hlavy. Kdyby se ke mě choval takhle kůň, tak jsem minimálně mrtvá.
Ke koňům jsem přistupovala s pokorou a velkým respektem. Byl to úžasný den. Děkuji všem, kdo se o nás starali.
– Jitka
Markéta Málková – „…koně, kteří dělají buď to, co je baví anebo nic…“
Je podvečer a já sedím v autě na cestě domů z Brna. Tekutiny v těle se mi doslova vaří, protože dnes bylo opravdu horko. Vracím se ze semináře Leadership Horsence. Koně od svého dětství miluji. Občas jsem chodila jezdit a nasposled asi před 5 lety, jsem se dívala z koňského hřbetu na svět kolem sebe. Ovšem nikdy jsem neměla možnost, proniknout do hlouby jejich duše, jako na semináři Horsence.
Leadership a koně? Zvláštní kombinace, ale pozor, nebezpečně skvělá a účinná. Každý někoho vede, minimálně sebe sama. Když jdete do haly, kde běhají na volno koně, kteří dělají buď to, co je baví anebo nic, máte těžkou pozici. Přimět je bez “nástroje”, aby šli s vámi k určitému bodu. Vau, to zpětné zrcadlo, které mi koníci dali. To, jak člověk musí jinak přemýšlet, nacítit se na koně, mít záměr, být rozhodnuta a s klidnou myslím, lehkou a stálou vytrvalostí je možné docílit svého ….. úžasné spojení koně a člověka.
– Markéta M.
Jirka Stibor – „Velká akce si žádá velký odpočinek.“
Je skvělé naučit se žít v neočekávání. Přesně tak jsem se těšil na Horsense leadership. Věděl jsem jen, že tam budou koně, skvělí lidé, hezké počasí a určitě si užijeme spoustu legrace…
Jaký nejsilnější moment jsem si z tohoto dne odnesl? Ještě větší uvědomění toho, že když nemáme jasný záměr, je prostě lepší jen tak existovat a užívat život a neřešit, že bychom měli něco nějak dělat, abychom tak na oko něco dělali… 🙂
Akorát nás to vyčerpá a budeme frustrovaní. Víme, že děláme věc, které nás baví – ale když jich je hodně a další stojí ve frontě – tak se z toho co máme rádi stává něco, co nás začíná postupně štvát… místo toho, aby to přinášelo štěstí a radost.
Je to samozřejmé – ale často je to výzva, že?
Koníci jsou nejraději v klidu, užívají si krás života a když potřebují, jdou do AKCE.
Pak zase odpočívají.
Rádi odpočívají.
Hodně a všichni.
Velká akce si totiž žádá velký odpočinek.
Tak káže zákon přírody a na něj je i internet krátký.
– Jirka S.
Markéta Danišová – „Uvědomění o netlačení na pilu a individuálním přístupu mi ukázalo cestu, kterou chci jít.“
Já jsem se po včerejšku naprosto vyklidnila, zastavila, zpomalila, a paradoxně zefektivnila svou práci (podle svého dopoledního pocitu). Uvědomění o netlačení na pilu a individuálním přístupu mi ukázalo cestu, kterou chci jít, protože u koníků se vyplatila, tak to musí fungovat v pracovní i osobní rovině. Těším se na to :).
– Markéta D.
Stáňa Mrázková – „Po obdobích práce a zápřahu si dopřát období odpočinku a relaxace.“
Dle očekávání mi koně krásně nastavovaly zrcadlo a inspirovaly mě k mnoha myšlenkám nejen ohledně leadershipu, ale celkově života a byznysu. Mezi mnohými mě zaujala myšlenka, že pochválit koně, odměnit jej, je nejlepší tak, že mu člověk dopřeje společně s pochvalou klid. Nechce pořád víc a víc. Myslím, že toto je myšlenka aplikovatelná nejen na tým a jeho vedení, ale i na vedení sebe sama. Po obdobích práce a zápřahu si dopřát období odpočinku a relaxace. Jinak člověku rychle dojde dech.
– Stáňa
David Kirš – “Chtěj málo, akceptuj ještě méně a stupňuj požadavky.”
Moje žena mě občas postaví, jak jinak 
ale teď mám na mysli postavení do pro mě nové role. Jako nedávno, kdy vymyslela, že část Firmy 2.0 pojede na Horsense Leadership. Workshop s koňmi. Což o to, na koně už díky Alici chodím pět let a mám pár úžasných i pár adrenalínových zážitků, ale toto bylo trochu jiné. A co jsem naprosto nečekal bylo, že mi tam naši velcí konští kamarádi ukážou, jak funguje prodej.
Přečtěte si můj celý článek o tom, co mě koně učí o prodeji >>
– David
A pokud se chcete podívat, jaký byl leadership s koňmi v obrazech, podívejte se na celou fotogalerii z tohoto dne tady >>
Francouzské šansony. Kir royale. Cibulová polévka. Baret a pruhované tričko. Hovězí po burgundsku. Pastis. Bonjour.
Tušíte v jakém duchu se nesla další večeře naší bytové restaurace? Ano, tentokrát jsme v kuchařce Dity P nalistovali kapitolu: Víkend v Paříži.
Tahle večeře byla opravdu insurmortable. Ale pojďme od začátku. Menu.
Hrozně ráda vařím podle Ditiných videí. V kuchařce je sice mnohem více receptů, ale mě to prostě nejvíc baví, když můžu koukat Ditě pod ruce a s blaženým výrazem ji pak doma u sporáku kopírovat. Naštěstí je jich ještě celkem dost, které jsem nepokořila svým kuchařským uměním a tak se mám pořád na co těšit.
Do dnešního menu jsem zařadila dva recepty bez videa. Mám trošku obavu. Žádné video a oba jsou má premiéra. Jak to asi dopadne?
Takže to menu :).
Rozhodla jsem se uvařit (je mi tak nějak dopředu jasné, že tentokrát budu stát u sporáku asi víc já než David):
- Předkrm: Rillets
- Polévka: Cibulačka
- Hlavní chod: Hovězí po burgundsku
- Dezert: Crepes Suzette
Nákupy ingrediencí začínají už 3 dny před večeří. Objednávám bedýnku s ovocem a zeleninou v biokvalitě z Freshbedýnek. Z výletu do Makra přivezu likér Grand Manier (do palačinek), banánové šalotky (do guláše), švýcarský sýr Gruyer (do cibulačky), různé druhy bio vepřového masíčka (na rillets) a samozřejmě francouzské vínečko.
V Dobrým špajzu naberu domácí vajíčka (na palačinky). Na netu objednám Creme de Casiss (Že nevíte co to je? Dozvíte se…) a nakonec na doporučení kamaráda zajedu pro maso na guláš do Mikrofarmy, odkud odjíždím s krásným 1,5kg telecího masíčka (neměli vhodné hovězí), které mi dokonce pan řezník pečlivě nakrájel na kostky.
Jen pro vaši informaci: Mikrofarma je podnik, ve kterém koupíte maso ze zvířátek, která žila v dobrých podmínkách na českých farmách a zemřela šetrně a s úctou.
Týden zpátky si s Davidem říkáme, jak by se dala tahle večeře oživit, abychom si užili fakt skvělou zábavu a nasmáli se dosytosti? Nakonec posíláme svým přátelům, kteří mají na večeři dorazit, zadání:
„Abyste to s námi neměli tak lehké a bylo o čem psát do našeho bulvárku, mám pro vás úkol. Pro všechny…
Jelikož máme pařížské/francouzské téma a chceme vytvořit co nej francouzskou atmosféru, nachystejte si nějakou francouzskou historku nebo přineste něco echt francouzského (víno se nepočítá, to je moc snadný) nebo se vyšvihněte do nějakého pařížského oblečku…whatever…ať je sranda :)“
Už v neděli se pouštím do několikahodinové přípravy Rillets
Rillets je francouzská delikatesa, česky hezky zjednodušeně: masová pomazánka, která je naprosto jednoduchá, co do počtu surovin, ale naprosto delikátní, co do chuti. S Rillets už mám zkušenost z Vánoc, kdy jsem ji vyráběla jako kulinářské dárky pro příbuzné.
A protože jsem chtěla být originální a zvýraznit, že se jedná fakt o doma vyrobenou věc, na každou skleničku jsem nalepila cedulku s názvem: Kirš paté.
Je to na jednu stranu úžasný, jak celou neděli bytem voní maso ála zabíjačka, hlavně proto, že se do rillets dávají škvarky, ale na druhou stranu, co už tak úžasný není, je fakt, že ať si čichnu k jakémukoliv kousku oblečení, k sedačce, závěsům, ručníkům v koupelně, cítím zabíjačku :D.
V neděli v 00:00 přesně je rillets v zavařovačkách (7ks) a já znaveně usínám. Jo a to jsem zapomněla napsat, že jsem k tomu všemu ještě vedle na sporáku táhla několik hodin hovězí vývar do cibulačky a gulášku…a to prosím z hovězí oháňky, kterou jsem si přivezla až z Budapeště z trhu a ona zatím hezky spala v mrazáku a čekala na svou dnešní chvilku slávy.
V pondělí je na řadě cibulačka
Možná vás napadne, proč vařím takhle dopředu? Večeře je až v úterý. Důvod je prostý. Čím více toho navařím a nachystám dopředu, tím více času mám u večeře na radovánky s přáteli.
Na tuhle cibulačku jsem moc zvědavá. Dita do ní totiž dává portské víno a dijon hořcici. Cibulačku jsem dělala zatím jen 2x. Jednou z bílého vína – nechutnala mi. Podruhé z piva – chutnala mi, ale s pivem to není Francie, že? Udělala jsem jí pořádný hrnec a padl do ní i ten luxusní vývárek z oháňky.
Úterý je tu. Hezky si předsmažím palačinky. Omluva Ditě – nedělám je přesně podle ní. V hlavě mám totiž už pár let naprosto simple recept: 2 vejce, 400ml mléka a 200gr hladké mouky. Největší fígl v palačinkách, který jsem za svou krátkou kulinářskou kariéru objevila, je ve dvou věcech: 1. super litinová pánev, na kterou se nic nepřipeče a 2. sádlo – palačinky na sádle jsou prostě nej mňam.
No a pak se pustím do gulášku. Miluju recepty z jednoho hrnce a ty zalité vínem obzvlášť. Mám premiéru – vařit z telecího, je to vážně nádherný maso – vegetariáni prominou.
Bytem to voní a společně se sestrou Jitkou chystáme na stůl. Jitka nám už od poslední večeře pomáhá, což je naprosto super. Bez ní bychom si večer asi tak neužili, měli bychom ruce většinu času ve dřezu 😀
Tabuli jsem nakonec oživila kytičkami levandule, která nám roste na terase. Vytvořila jsem maličkou pro každou dámu, aby měly taky nějakou památku :).
Hosté se začínají scházet…a začíná vskutku zábava…
Blonďatá dáma nezklame a přijde s dokonalou šansonovou dekorací hlavy…no uznejte sami…
Dokonale ladící pár nadšených extrémních sportovců přinese typický francouzský pastis…o kterém se píše, cituji:
„Pití pastisu je obřad, při kterém se nápoj whiskové barvy dotykem vody mění v mléčný mok. Milovník pastisu navíc ocení, že při správné konzumaci se sklenka nikdy nevyprázdní.”
Ve finále přijíždí pár až z azurového pobřeží…okázalá dáma s dokonalým francouzským přízvukem a neméně dokonalým kloboukem…v doprovodu svého svěžího, charismatického a čokoládově opáleného milence, který dal přednost večeři s námi před sledováním západu slunce ze své x metrů dlouhé jachty…jaká čest…bagety, které přinesl jsou ještě teplé…ach
Poslední pár bohužel nedorazil, tento krátký rozhovor vám to objasní:
“Ahoj, počítáte dnes s tou večeří?”
“Ta večeře je dnes?”
Celý večer se nedá slovy popsat
Když jste tady a teď a několik hodin v kuse se smějete, jíte výborné jídlo, pijete skvělé víno s rybízovým likérem, zpětně uvnitř sebe cítíte jen blažený pocit, ze kterého se usmíváte od ucha k uchu, ale dát to do slov? To nejde…
Nechci ale čtenáře úplně zklamat a tak sdílím alespoň pár útržků z naší velmi plodné konverzace.
Nejvíc uchvácen byl právě jachtařský mladík, který k celé večeři poznamenal, že je:
„Chuťově paf”
Když jsme servírovali úžasné crepes Suzette, které se máčí v karamelové lázni s pomerančovou šťávou a oním výše zmíněným likérem Grand Manier, jeden z hostů (nejmenovaný samozřejmě) se otázal:
„Můžu si to tam taky vymáchat nebo mi to uděláte?”
Načež jiný gentleman u servírování těch samých delikátních palačinek poznamenal k talíři jisté dámy:
“Jééé ty tam máš hodně šťávičky.”
Po večeři došlo údajně k přeřeku půvabné mademoiselle:
“Už jsem vyžraná do postele.”
A na závěr při placení jsme slyšeli dokonce toto:
“Podnikáme srdcem, ale pořád jde tak trochu o prachy.”
Také s vámi posdílím gurmánské perly večera:
- V cibulové polévce opravdu vynikl toastík z bagety se sýrem Gruyer, fakt lahůdka.
- Naše Kirš paté úžasně doplnil Davidův vlastnoručně z kvásku vypiplaný chlebíček.
- Nesmím zapomenout ani na amuse bouche tedy pobavení pro ústa, jednohubku, kterou dnes byly slávky na bílém víně.
- To, jak se v ústech rozpadalo telecí a jak se v mém krásném modrém litinovém hrnci dokonale propojily všechny chutě burgundského guláše, bylo prostě famózní.
- Kir royale, tedy šampaňské a likér Creme de Casiss, dokonale uspokojil i nejnáročnější hosty.
Co dodat na závěr? Snad, že láska k jídlu se stále prohlubuje a tyhle večeře mě čím dál více baví.
Vaše foodloverka
– Alice
PS: Nechyběly ani francouzské polibky 😀
