Audio verze

podcasts_iconPodcast na iTunes

Mám v životě rád zdánlivě náhodné situace, které nás mají něco naučit. Taky situace, kdy se v našem životě objeví nějaký člověk a přinese nám nějakou informaci, nějakou zprávu, něco pro nás důležitého.

Nedávno jsem se potkal s člověkem, který se jmenuje Jan Procházka, a ten mi ne náhodou přinesl zprávu o jednom slově. To slovo mi přišlo tak úžasné, že se o něj chci dneska s vámi podělit.

Je to nový pojem a možná i nové slovo, které v českém jazyce vzniklo. Tohle slovo slouží k tomu, aby popsalo náš všední, obyčejný den, každodenní fungování. To slovo je každoden a chci vám teď říct, co představuje, co znamená.

Každoden

Každoden je situace, kdy se ráno probudíme, vyčistíme si zuby, dáme si snídani, pak nastoupíme do auta nebo do autobusu, jedeme do práce, tam pracujeme, jdeme na oběd, pak se pobavíme s kolegy, večer jdeme na večeři, přijdeme domů, pohrajeme si s dětmi, pomilujeme se se ženou, jdeme do postele, jdeme spát.

Tohle může být každoden. Pro někoho je to možná ideální každoden, pro někoho naprosto průměrný každoden. Jinak řečeno, každoden je něco, co děláme každý den opakovaně znova a znova, a taky to může být něco, co se po čase stane dost nudnou záležitostí. Každoden se po čase může stát něčím, co už nás vůbec nevzrušuje, vůbec nepřitahuje, kde nevnímáme žádný zápal, žádnou chuť, je to něco, u čeho se tak trošku nudíme a co nás vlastně už vůbec nebaví.

V každodni bohužel funguje většina společnosti. V každodni často fungujeme my všichni, když zapomeneme, že mimo každoden je tady spousta jiných věcí. A spousta jiných věcí možná není ten přesný výraz, protože mám na mysli spíše jednu věc a té jedné věci se říká vize.

Vize

Pokud v našem životě zapomeneme na to, že je tam jedna velmi důležitá věc – vize, nějaký náš záměr, nějaký náš cíl, nějaké naše směřování, tak se může stát, že se v každodni ztratíme tak, že se v něm točíme jako v nějakém bludišti. Chodíme tam a zase zpátky, točíme se v kruhu, jednou jdeme jedním směrem, pak dalším, jednou jdeme dopředu, pak se vracíme, a vlastně nikam nesměřujeme, točíme se v tom každodni a točíme se v něm ve chvíli, kdy zapomeneme na vizi. Kdy zapomeneme, že mimo to kolo každodne je ještě něco mnohem většího, co je ale za hranicemi každodne. A my si to musíme připomínat, abychom věděli, kam v tom každodni směřujeme, jaký hledáme směr, kudy v tom každodni jít.

Jestliže nemáme vizi, pak se ztratíme v každodni. Pokud nemáme vizi, chybí nám i energie k tomu, abychom každodnem šli. Když nám chybí vize, která je mimo ten každoden, tak nám chybí schopnost vidět, kam jdeme, chybí nám schopnost vidět někam za obzor. To neznamená, že musíme vidět úplně donekonečna a úplně všechno, ale potřebujeme vidět aspoň nějakou další část, která nás přitahuje, která nás baví, která nás vzrušuje, kterou bychom chtěli dělat, kam bychom se chtěli přiblížit.

Směr, naplnění, smysl

Protože ve chvíli, kdy uděláme první krok k té naší vizi, tak se o něco přiblížíme a ukáže se nový obzor, ukáže se nová situace, objeví se nový člověk a my můžeme najednou pokročit dál. Pokud ale zapomeneme, kam směřujeme, jaká je ta naše vize, chybí nám tahle energie.

Všichni potřebujeme v životě vizi. Každý z nás potřebuje v životě to směřování, nějaký ten provázek, skrz který nás jakoby tahá někam. Pokud totiž to táhnutí nemáme nebo nás z nějakého důvodu opustí, pak nám chybí v životě něco, čemu říkáme naplnění, taky něco, čemu říkáme smysl. Jdeme životem a možná v tom každodni dosahujeme různých věcí. Dosahujeme v každodni úspěchu, dosahujeme toho, že máme nový dům, lepší ženu, skvělé děti, zabezpečení, jenže neustále po něčem toužíme. A to, po čem toužíme, je rozpoznat, že neexistuje jenom každoden, ale že za každým dnem je něco mnohem jiskřivějšího, že je tam něco, k čemu směřujeme a nemůžeme si pomoct, a je vlastně naším životním posláním to něco objevit a tohle hledání nikdy nevzdávat.

ZivotaFirma20_22_Kazdoden_DavidKirs1